Spisovatelka a ilustrátorka Markéta Vítková představuje interaktivní knihu Nezvuky, jež originálním způsobem přibližuje svět lidí se sluchovým postižením. Jde o čtvrtý přírůstek do série „knižních mostů“, v níž vždy originálním způsobem přibližuje svět lidí s hendikepem, tentokrát tedy sluchovým, a propojuje ho se světem ostatních.
V online rozhovoru jsme tuto unikátní knihu probrali ze všech stran. Od kladných reakcí slyšících i neslyšících čtenářů přes důvody navýšení počtu představených osobností se sluchovým hendikepem a povedený brněnský křest až po náročné okamžiky, které tvorba speciální publikace provází.
Co vás při práci na knize překvapilo nejvíc?
Když mi profesorka Zoja Mikotová řekla, že sluchový hendikep je vůbec nejtěžší. Jako hlavní důvod uvedla komunikační bariéru, která slyšící a neslyšící odděluje. Do té doby jsem považovala za nejtěžší ten zrakový.
Znala jste někoho se sluchovým hendikepem, nebo jste tento svět objevovala postupně?
Jak říkáte, bylo to postupné objevování. Samozřejmě jsem věděla, že neslyšící lidé existují, ale nebyli v mé blízkosti. Ani v rodině nebo mezi známými, takže šlo o dost abstraktní téma.
Kde jste brala inspiraci? Kniha je plná podnětných informací.
Do světa neslyšících jsem pronikala více způsoby. Jedním z nich bylo čtení knih. Zdrojem mnoha informací mi byla například kniha Jaké je to neslyšet od paní Věry Strnadové. Dál jsem se dívala na filmy a povídala si s paní profesorkou Zojou Mikotovou. Hodně mi dalo také setkávání s konkrétními osobnostmi knihy. Kromě již zemřelého pana Davida Wagnera jsem si se všemi dopisovala nebo povídala přes tlumočníka.
Proč jste jako název zvolila právě Nezvuky?
Postupně vznikalo spoustu názvů. Některé byly pozitivně laděné, jiné byly mnohoslovné. S výsledným přišla grafička, se kterou jsem léta skvěle sehraná. Já mívám představu, ona ji posunuje dál. Stejně tak tomu bylo u Nezvuků. Když viděla předchozí návrhy, napadl ji výsledný název, který se mi hned zalíbil. A to i přesto, že se našli odpůrci, kteří tvrdili, že název s negativní předponou nebude pro případné čtenáře pozitivní. Já si ale stála za svým, Nezvuky mi k tématu skvěle sedí.
Nezvuky jsou vaší čtvrtou knihou, ve které propojujete svět hendikepovaných s ostatními lidmi. Čím se odlišuje od těch předchozích?
U každého titulu jsem se snažila, aby byl přístupný dětem i dospělým, kteří nemají popisovaný hendikep. Zároveň jsem chtěla, aby byl přístupný i těm, co ho mají, takže jsme knihy přizpůsobovali. Knížka o zrakově postižených je tak psaná i v Braillově písmu a hlavní příběh je namluvený, aby si ho zrakově postižení mohli pustit. U Nezvuků jsme počítali s tím, že budou přeloženy do českého znakového jazyka, proto v každé kapitole najdete QR kódy. Bohužel, prozatím nejsou všechny funkční, což je dáno především tím, že se jedná o můj nejdražší titul.
Snažila jste se získat nějakou finanční podporu?
Ano. Od sponzorů, ale i žádostí o různé granty. I přes tuto snahu se potřebné finance nepodařilo získat. Kniha tak není přeložená celá, usilovně však pracujeme na tom, aby se to dotáhlo.
S kým na zbývajícím překladu spolupracujete, znovu se Střediskem Teiresiás?
Středisko Teiresiás dělalo aktuálně dostupný překlad. Společně jsme zvládli úvod, všechny kapitoly o osobnostech i závěr. Nyní jsou zavaleni vlastní prací, takže jsme domluvení s Tichým světem a Šárkou Prokopiusovou, prezidentkou Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR. Texty už jen čekají v zásobníku na potřebné finance. Je možné, že knihu přeložíme po kapitolách.
Většinu předchozích knih jste také ilustrovala. Jak je tomu u Nezvuků?
Poslední kniha je v tomto hodně specifická. Moje ilustrace v ní najdete, ale obrátila jsem se i na neslyšící umělce. Výtvarnici Ivu Hay, která se v knize věnovala jmenným znakům v kapse, číslům kapitol a ukázkám jejích ilustrací. A výtvarník Michal Štěpánek svou malbou uvedl každou z pěti osobností knihy.
Kniha propojuje nejen zmíněné ilustrace, ale také praktické informace, interaktivní prvky a pět životních příběhů. Jak těžké bylo skloubit vše dohromady?
Doslova příšerné. V jedné chvíli jsem měla pocit, jako bych tahala z jalové krávy tele. Alexandr Zvonek se tomu smál, ale naprosto mě chápal. Některé knížky vznikají snadno, radostně a rychle, ale u většiny těch speciálních jde o velmi náročný proces. Musím přiznat, že Nezvuky mi daly zabrat ze všech nejvíc. Samozřejmě to bylo dáno i komunikační bariérou, kdy docházelo ke vzájemnému nepochopení i přes spolupráci s tlumočníky. Zároveň pro mě bylo náročné dohnat ostatní, aby vše dodali včas a knížka mohla reálně vzniknout.
Zmínila jste Alexandra Zvonka, který je v jednom z pěti příběhů knihy. Podle jakého klíče jste jednotlivé osobnosti vybírala?
Jako prvního jsem zvolila Davida Wagnera, a to na základě doporučení profesorky Mikotové, která mi zapůjčila jeho bakalářkou práci, ta mě úplně nadchla. Měla jsem pocit, že by ji měl znát každý slyšící. Následně jsem dala na rady komunity neslyšících.
Od začátku jste chtěla zachytit pět příběhů, nebo se počet v průběhu tvorby měnil?
Kvůli místu jsem plánovala napsat jen o třech osobnostech. Měla jsem nepříjemnou zkušenost s knihou Vozíčkov, která byla jen o jedné osobnosti, ale i tak se do ní nevešlo vše a bylo nutné škrtat. Za hlavní důvod považuji hravé prvky speciálních knih, kvůli kterým nejsou všechny stránky stejné. Některé jsou tenčí, jiné naopak zdvojené, takže nejdou svázat klasickou vazbou. Vhodná je pouze kroužková s největším průměrem spirály. Dopředu tak vždycky víme, že je nutné počítat s určitým limitem. Od začátku jsem se bála škrtání nebo vynechání zajímavého příběhu, proto jsem chtěla pouze tři, ale nakonec zvolila pět.
Z jakého důvodu?
Během spolupráce s Kukátkem jsem se dozvěděla, že je potřeba zachytit mnohem širší škálu hendikepu. Je totiž rozdíl, když někdo ohluchne ve stáří, narodí se neslyšící nebo ohluchne ve fázi, kdy se předtím naučil mluvit. Jednotlivými osobnostmi jsem se tak snažila pokrýt co nejvíc možností. Spektrum příběhů jsem kvůli tomu rozšířila o Honzu Fiuráška a Ivu Hay. Zároveň jsem chtěla navázat na JAMU, protože tam lze studovat obor, který je propojovacím tématem knihy.
Zpracovat tolik různorodých příběhů bylo jistě náročné, ale kladné ohlasy čtenářů vás musí těšit.
To je pravda, jsem za ně moc ráda. Ozvala se mi třeba knihovnice z vysoké školy, která neznala mé předchozí knížky. Říkala, že je z knihy nadšená. Chtěla si pořídit i ty předchozí, pro studenty s různými hendikepy, se kterými pracují. Zároveň mě moc potěšilo, že i samotní neslyšící mají z knížky radost a vidí v ní hodnotu pro svou komunitu. Prvotním plánem knihy bylo slyšícím představit svět neslyšících, ale je přístupná i neslyšícím, což mi sami potvrzují. Spousta lidí mi také řekla, že ne každý neslyšící zná všechny informace, které kniha uvádí.
Pozitivní ohlasy umocňuje také skutečnost, že jste za Nezvuky získala titul nejkrásnější dětská kniha na Knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Co pro vás toto ocenění znamená?
Velkou poctu, už kvůli zmíněné náročnosti práce. Příprava knihy mě naprosto vyčerpala. Když mi ale porota ocenění udělila, měla jsem obrovskou radost. Potěšilo také to, že v knížce viděli velký potenciál v tom, že by mohla pomáhat ve výuce. Porota v ní tak našla to, co jsme do ní chtěli vložit.
Krátce se chci zastavit u povedeného křestu Nezvuků v Brně. Role kmotra se skvěle zhostil herec Radim Fiala. Byl vaší první volbou?
Od neslyšících jsme nejdříve dostali tip na herečku Annu Polívkou, která křtila kalendář Ivy Hay. Když se termín křtu přibližoval, zeptala jsem se osobností z knihy, jestli mají přání ohledně kmotra. Všichni se jednoznačně shodli, že by chtěli Radima Fialu. Tento herec pro komunitu dost znamená, což úzce souvisí s tím, že ztvárnil Doktora Žaka. Proto jsem už nikoho jiného neoslovovala.
Radim Fiala nekřtil šampaňským, ale napodobováním nejrůznějších zvuků. Tato neobvyklá forma napadla vás?
Ano. Už při křtu první knihy jsem dostala radu, abych neničila knihu šampaňským, ale přišla s něčím jiným. S čímž jsem ráda souhlasila, takže se žádná z mých knih sektem nekřtila. Pokaždé se snažím vymýšlet neinvazivní metody, které s knihou souvisí. Radim Fiala o mém nápadu dopředu nevěděl, přesto se křtu zhostil báječně. Zároveň jsem měla velkou radost, že se spolu s ním zapojily i děti.
Křest máte úspěšně za sebou, co dalšího s knihou plánujete?
Ráda bych dostala knihu do škol, kde by mohla pomáhat. Aktuálně hledám cesty, jak toho docílit, jelikož jsou nejrůznějšími nabídkami zahlcené. Bohužel nemám žádný kanál, kterým bych mohla oslovit všechny najednou. Zároveň si neumím představit, že oslovuji každou školu zvlášť. Je to velký oříšek. Mimo tuhle snahu knihu nechávám žít vlastním životem. Doufám, že si sama najde cestičky, lidé si ji mezi sebou doporučí, a dostane se tak mezi co nejvíce čtenářů.
Co byste vaší knize popřála do budoucna?
Ráda bych, aby propojila svět lidí se sluchovým postižením s ostatními. Proto jí moc přeji, aby se to podařilo. A nejen to. Jak už jsem zmínila, komunikační bariéra mezi neslyšícími a slyšícími nezřídka způsobuje, že se slyšící bojí oslovit neslyšící nebo netuší jak. Proto si také přeji, aby Nezvuky pomohly v bourání těchto bariér.
Foto: Osobní web a facebooková stránka Markéta Vítková – knížky pro děti
