„Nad to se musíš umět povznést.“ Tak určitě. 🙂 Když máte viditelnej handicap, budíte pozornost, a to okolí nutí nějak reagovat. Což si vy mylně vykládáte tak, že aspoň lidi zajímáte. Chyba. Vy jste jim šumák, oni jen milují atrakce a nesnáší problémy. A zařídí se podle toho. Vždycky. A na vás je, abyste se to konečně naučili taky.
A to je docela legra. Výchovou a romantikou máte totiž za to, že nejvyšší meta vlastního sebeuvědomění je, že roztodivný reakce na to, jak chodíte a co děláte, se vás vůbec netknou. Protože to máte od malička. Protože jste na to zvyklí. Protože od lidí pro sichr očekáváte jen to nejhorší. Protože je vám to jedno. Protože všichni jsme láska a rozčilováním si zaděláváme na vysokej tlak a infarkt.
Jasně. Jenže mlčením si já zadělávám na všechno ostatní. Nespím, mlsám, povídám si s ibiškem a připadám si zbytečně zadupaná do země. A hlavně zanesená. Milionkrát jsem mlčela a v rámci zachování zdravého rozumu ohluchla nebo oslepla. Pro nic. Mě to nijak neuchránilo, ani nepovzneslo a tupci si svá moudra vesele flusají dál. Nad to se povznést nedokážu. A hlavně už nechci. Protože integrace postoupila a vy už máte dávno koule to celý pojmout jinak.
Přece nebudu pořád nuceně silnější než všichni ostatní. Kulhat, ale chtít tančit, sedět, ale chtít běhat, mlčet, ale chtít to všechno vyřvat. Ne na vás, ale ze sebe. Ne kvůli bezmoci a nespravedlnosti, ale kvůli tomu, jak zoufale zbytečný je být imrvére něčí hromosvod. Vy jste možná v šoku, že vám někdo šlápl na kuří oko a něco po vás chce a potřebujete si k tomu říct svoje. Ale i tak jste jen diváci. Žiju to já.
Každej den. Srážíme se každej den. Prosím o místo k sezení, ve frontě, pomoc v autobuse, v tramvaji, donášku jídla, kafe, ruku na eskalátorech, jištění ve výtahu nebo v točitých dveřích či zkrátka o asistenci. A každej den se mi stane, že to lidi komentujou. Místo prostého „samozřejmě, ráda, jistě, prosím, tak jo, hmm“, poznámky typu „jsem taky stará, na tobě to není vidět, to by mohl říct každej, proč sem vůbec lezeš, já to taky potřebuju, já se o tebe starat nebudu.“
Prosím vás, kdybych si vás chtěla vzít domu, nebudu vás lovit na ulici. A koučovat takhle fakt nepotřebuju. „Ne“ je taky odpověď, legitimní a mnohem lidštější. Já nemám čas vyjednávat, když zrovna letím ze schodů nebo se někde ztrácím. A nemůžu k žádosti o pomoc předložit okolkované vysvětlení zaštítěné tím, že jsem jinak hodná, chytrá, hezká, šikovná a schopná a nehodlám na vás parazitovat.
Berte to jinak. S handicapem žiju přes třicet let. Zkusila jsem kdeco a znám se už sakra dobře. Vím, kde, proč a jak potřebuju helfnout. To, co dělám, je to nejlepší, čeho jsem právě schopná a na co mám prachy a nervy. Takže venku jste pro mě v nějakou chvíli ti nejlepší zrovna vy. A když to budete okecávat, uniknou vám ty oslavný fanfáry.
Foto: pixabay
Helčo, super napsané, opět, díky i za návod, přestože by mě asi nikdy nenapadlo odmitnout natož komentovat takhle blbě, ale je mi jasné, že se najdou… V zásadě se ani moc nesetkávám na svých cestách s lidmi, kteří by si řekli o pomoc, nebo na to vypadali, přeci jen do MHD a tak lezeme jen občas… A když už někoho vidim, jsou to nevidomí, ale to si hned vzpomenu na jejich rady z té Neviditelné výstavy… Tak přeji hodně chvil, kdy ti bude stačit někdo na pokec a ne na pomoc a když, tak ať pomáhá bez keců a tak, jak to situace vyžaduje 😉👍
Jani, děkuju, vystihlas to přesně! 😉👍