Nežijeme v lehké době. Dva roky trvající pandemie koronaviru, současná válka na Ukrajině, celkové zdražování potravin a energií, to vše dopadá na rodiny v Česku a logicky i na děti a dospívající. Pocítili zejména distanční výuku v souvislosti s covidem, která je izolovala od tak potřebného kontaktu s vrstevníky. Není tak divu, že nárůst psychických poruch u této skupiny rapidně vzrostl. Jako by už to samo nebylo alarmující, ukazuje se, že stav současné dětské psychologie, jež má tyto děti na starosti, je tristní. Nedostatek odborníků a s tím související dlouhé čekací lhůty, nedostatečné pokrytí služeb v regionech, podfinancovanost, to vše je systémový problém, který dopadá na ty nejzranitelnější – na děti.
Jak uvádí Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, dětský klinický psycholog (DKP) je atestovaný zdravotnický pracovník, který disponuje dvěma atestacemi z klinické psychologie: jednak základní atestací z klinické psychologie a navazující atestací z dětské klinické psychologie. Předmětem jeho práce je široká škála potíží vyskytující se u dětí do tří let věku a u dětí a dospívajících, kteří se potýkají buď s těžkým vývojovým a kombinovaným postižením, s vážnými psychickými obtížemi (např. Aspergerův syndrom, psychotické poruchy, bipolární afektivní porucha), nebo u dětí se zdravotním ohrožením, chronickými nemocemi, smyslovými vadami či pohybovým postižením. Je zřejmé, že výkon dětského klinického psychologa je práce velmi náročná, vyžaduje od odborníka široký záběr klinického působení a zároveň konkrétní specializaci na děti a dospívající. Seznam dětských psychologů v Praze nabízí např. server aplikace Nepanikař, přičemž uvádí i další regiony v rámci tzv. mapy pomoci, kde lze dohledat i krizová centra, linky bezpečí pro děti a další důležité kontakty. Pro méně závažné obtíže u dětí jsou k dispozici „klasičtí“ kliničtí psychologové, jejichž seznam v České republice lze dohledat v národním registru.
Vezmeme-li v úvahu kurikulum vysokoškolského vzdělání v psychologii, které je orientováno spíše společensko-vědním směrem (nejvíce biologicky orientovaná je Univerzita Palackého v Olomouci, která má nejnáročnější zkoušku z biologie už při přijímacím řízení, a ač její kurikulum, vedle Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Univerzity Karlovy, zahrnuje přírodovědné obory, stále je např. psychoterapie vyučována jako společenská disciplína), dává délka (6 let) a náročnost postgraduálního vzdělávání v klinické psychologii smysl. Klinický psycholog je partnerem zdravotníků, má v gesci psychodiagnostiku, jež je jedním z podkladů pro výběr medikace lékařem. Navíc by měl také disponovat psychoterapeutickým vzděláním (stejně jako lékař by měl být, laicky řečeno, „dobrým psychologem“), které je náročné časově i finančně. Vzhledem k finančnímu odměňování psychologů se nemůžeme divit, že dětská klinická psychologie je v krizi, odborníků je málo a čekací doby jsou tristní. Jde o systémový problém, který dopadá na ty nejzranitelnější – děti.
Na neuspokojivý stav dětské klinické psychologie upozorňovali pacientské organizace už před čtyřmi lety. Tehdy Ministerstvo zdravotnictví ČR slibovalo změnu k lepšímu, ale současná situace říká opak. Přitom péče dětského klinického psychologa by měla být dostupná všem dětem, a to v rámci zdravotnických služeb zdarma. Faktem však je, že jde spíše o doménu placených služeb soukromníků. „Dětský klinický psycholog může působit v rámci ambulantní a také lůžkové péče. Ambulantní péče je nabízena především formou privátních ordinací dětských klinických psychologů a výjimečně bývá součástí nemocnic,“ uvedla Mgr. Hana Jahnová z ordinace dětské klinické psychologie Ambulance komplexní péče perinatologického centra při Neonatologickém oddělení FN Brno pro odborný časopis pro nelékařské zdravotnické pracovníky Florence právě v roce 2018, kdy byla diskuse na pořadu dne a tlak sílil. Právě ve FN Brno nabízejí dětští kliničtí psychologové a psychiatři své služby společně. „A zároveň fungují formou konziliární péče přímo u lůžka dítěte. Některé specializované kliniky či oddělení, nejen ve FN Brno, mají svého klinického nebo dětského klinického psychologa ve svém týmu – psychiatrická klinika, onkologická klinika, neurologická klinika či neonatologické oddělení,“ pokračuje Jahnová. Za Prahu jmenujme Oddělení klinické psychologie Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze (nabízí Denní stacionář pro adolescenty a Dětské a dorostové detoxikační centrum). „Celkový počet dětských klinických psychologů je bohužel i nadále neuspokojivý,“ uzavírá Jahnová.
Proč tomu tak je? Jedním ze stěžejních problémů je podfinancovanost lékařských oborů, pod které klinická psychologie, tedy i ta dětská, spadá. Záhy se však dozvídáme, že ani sama definice této profese není daná. „Problémem je, že vlastně není jasně definováno, kdo je dětský psycholog,“ říká klinický psycholog Radek Ptáček pro Deník.cz. „K tomuto pojmu neexistuje žádná závazná regulace, a proto každý, kdo vystudoval psychologii a rozhodne se říkat si dětský psycholog, v zásadě může,“ vysvětluje odborník. V souvislosti s tím je problém s motivací studentů. Ti moc dobře vědí, že i kdyby byli v dětské klinické psychologii na špičkové úrovni, absolvovali všechny potřebné atestace a drahé kurzy, nikdy nedosáhnou v českém zdravotnictví takových platů, jako když nastoupí do komerční sféry jako firemní psychologové. Je to jako s lékaři. Ti se také dávají nejčastěji na prestižní chirurgii a do psychiatrie se nehrnou, takže máme málo i dětských psychiatrů. Nebo odjíždějí za prací do zahraničí (např. do Německa), kde se dětská klinická péče s tou naší nedá srovnat; faktem je, že i osvěta a preventivní programy jsou za hranicemi mnohem lépe dostupné.
Máme se zkrátka ještě co učit. Optimistické je, že se u nás rozvíjejí osvětové programy (např. Nevypusť duši), aplikace na zvládání psychických potíží (např. již zmíněná aplikace Nepanikař) a existuje řada linek důvěry, linek bezpečí apod., které jsou poskytované zdarma a nonstop. Prevence je ostatně hlavní (i když dost idealistické) řešení. Měli bychom se snažit, aby k psychickým problémům dětí vůbec nedocházelo, a to docílíme kvalitní osvětou a vzděláním v psychohygieně přímo na školách. Věřme, že se časy posunou k lepšímu. Pro zájemce o další studium problematiky lze určitě doporučit některou z publikací věnujících se dětské psychologii. Za všechny jmenujme klasiku v oboru, knihu Psychická deprivace v dětství od známého dětského psychologa Zdeňka Matějčka; kdo holduje současnosti a navíc učebnicím, nesáhne vedle s knihou Dětská klinická psychologie od současného dětského psychologa Pavla Říčana; dobrá je rovněž Vývojová psychologie od Josefa Langmeiera a Dany Krejčířové.
Foto: Pixabay.com
