Počátkem října byl spuštěn projekt „RS Sestry v akci“, který je určen pro všechny pacienty s roztroušenou sklerózou. Projekt realizuje Revenium z.s., hlavním partnerem je pak Roche, s.r.o.
Cílem projektu je prostřednictvím odborné RS sestry poskytnout rychlý a kvalitní servis, který pomůže vyřešit situace a problémy, jež nastaly v důsledku diagnózy RS (RS ‒ roztroušená skleróza). Další možností je využít možnosti odborného právního poradenství, které pomůže zorientovat se v sociální problematice. Na telefonní lince odpovídají na dotazy odborné sestry, jež mají s diagnózou roztroušené sklerózy bohaté zkušenosti. Jednou z nich je i Zuzana Zipsová, sestřička RS centra-infuzního stacionáře Neurologické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava (FNO). Ta ochotně odpověděla na dotazy magazínu Inspirante.
Mohla byste se, prosím, stručně čtenářům představit? Jakou školu jste vystudovala, jak jste se dostala k práci zdravotní sestry a jak do FNO? Neurologii jste si vybrala, nebo to byla spíše náhoda? A působila jste dříve třeba i na jiném oddělení?
Jmenuji se Zuzana Zipsová, je mi 37 let a vystudovala jsem Střední zdravotnickou školu v Opavě. Důvod, proč jít na „zdrávku“, vznikl u nemocničního lůžka mého dědy, který ležel po infarktu v nemocnici na JIP (Jednotka intenzivní péče, pozn. red.), a přestože byl na přístrojích, sestřička s ním komunikovala, jako by byl při vědomí. A to se mi tak zalíbilo, že právě u jeho lůžka jsem se rozhodla jít studovat na sestřičku. V té době jsem byla na začátku 9. třídy. Na neurologii jsem nešla cíleně, vzala jsem nabídku práce, která se zrovna naskytla. Neurologie byla pro mě v té době trochu španělská vesnice, na škole se jí tehdy věnovalo snad jen půl roku. Ale osud tomu chtěl a neurologie mě doprovází už celých 17 let. Začínala jsem na standardním neurologickém oddělení na ženách FN Ostrava. Výborná škola života a vlastně i povolání… Protože až praxí se člověk naučí nejvíc a zjistí, jestli mu je toto povolání blízké. A mně rozhodně bylo. A hlavně jsem měla vždy velké štěstí na personál, který mě zaučoval. Nejen profesně, ale hlavně lidsky. Po několika letech jsem přešla o „dveře“ dál, a to na iktovou jednotku (JIP pro pacienty po cévní mozkové příhodě, pozn. red.).
Pak jste se však stala maminkou, takže vás čekaly radosti, někdy i starosti, které s tím souvisejí…
O mateřství v nadsázce říkám, že to je ta nejtěžší, ale zároveň nejkrásnější disciplína. Po mateřské dovolené jsem úplně nevěděla, kam mé kroky povedou, protože pracovat na směny se dvěma dětmi, na to jsem se necítila. A tak mi byla nabídnuta práce na infuzním stacionáři RS centra na zkrácený úvazek. Takže Neurologická klinika ostravské Fakultní nemocnice se stala mou součástí. Na infuzním stacionáři se střídáme dohromady tři sestřičky. Všechny jsme na zkrácený úvazek a každý den nás tam najdete v jiném seskupení. Pouze ve středu jsme tam všechny tři. Obě mé kolegyně pracovaly na oddělení neurologie, takže jsme se znaly. I díky tomu byl můj nástup po mateřské o dost lehčí.
Můžete přiblížit, jak pracovní směna na infuzním stacionáři vypadá?
Pokusím se. Hned zpočátku musím uvést, že se nedá říct, kolik pacientů se průměrně ve stacionáři vystřídá za den. Některá biologická léčba kape až 4 hodiny, takže pacient obsadí křeslo na celé dopoledne. Někdy těch pacientů může být 12, jindy i dvojnásobek. Nicméně v současnosti máme pro pacienty šest křesel plus místo pro pacienta na vozíčku. Je to tedy různé, ale měsíčně máme zhruba 300 pacientů. A protože pacientů na biologické léčbě stále přibývá a jsou tady s námi celé dopoledne, tak samozřejmě je čas i ke konverzaci. Když pacient má zájem a my čas, rády si s ním popovídáme. Samozřejmě, někdy je to hektické, ale vždy se snažíme zjistit, jestli je v životě našeho pacienta něco nového, jak se mu daří, a případně i my předáváme nové informace, které jsme získali na kongresech. Ty navštěvujeme pravidelně po celé republice. Pacienti také mají přístup k letáčkům, které si mohou odnést domů. A také mají možnost se na cokoliv zeptat. Jsme totiž asi jediný infuzní stacionář v RS centrech, který je samostatný. To znamená, že jsme tady jako sestřičky pouze pro ně a nevykonáváme jinou ambulantní činnost. Což bereme jako velkou výhodu, která nám dává možnost komunikovat s pacienty více. Kromě toho se co půl roku u nás konají semináře pro nově diagnostikované pacienty, na nichž se dozvědí základní informace, jak o samotné diagnóze, tak o provozu ambulancí, možnostech lázeňské léčby a rehabilitace, možnostech psychologické intervence u naší psycholožky a také základní informace ze sociální oblasti.
Pokroky v léčbě roztroušené sklerózy jsou v posledních třiceti letech opravdu výrazné. Lékaři už dokážou ve většině případů přesně cílenou léčbou postup nemoci zbrzdit, někdy i na dlouhá léta zastavit. Ale pořád platí, že RS je nemoc, kterou zatím neumíme vyléčit… Takže bych očekával, že těch dotazů, na které pacientům odpovídáte, je určitě dost.
Každý pacient je jiný, ale těch otázek mají hodně. I proto jim nabízíme různé webináře a mnoho dalšího, kde se mohou dozvědět, co je nejvíce zajímá. Samozřejmě, pokud o to mají zájem. Protože stále se najdou tací, kteří o této nemoci nechtějí vědět nic, jen prostě docházejí na léčbu. Jak říkám, je to velmi individuální. A je také samozřejmostí, že u nově diagnostikovaných pacientů si dáváme o to víc záležet, aby ta informovanost byla co nejlepší. Často jim některé věci opakujeme při jejich dalších návštěvách stacionáře, protože těch informaci je na ně najednou strašně moc. A i když nám pacient přitakává, že rozumí, myslím, že se mu uloží v paměti jen velmi malá část, protože je toho fakt moc. Setkání se závažnou neurologickou nemocí, kterou je roztroušená skleróza, pro ně je něčím novým. Takže se logicky u nemalé části pacientů vyskytují obavy, co bude v jejich životě dál. A k tomu musím dodat, že u této diagnózy přetrvává hodně mýtů z dob, kdy možnosti léčby byly hodně omezené. Ale i dnes se objevují různé dezinformace. Osobně si myslím, že v podvědomí nemalé části veřejnosti není tato diagnóza pořád ještě chápána správně. Musím dodat, že i někteří mí známí si pořád myslí, že pracuji s pacienty, jejichž problémem je to, že zapomínají. Což je samozřejmě nesmysl. My v našem infuzním stacionáři často našim nováčkům říkáme, že je to vlastně ta lepší neurologická diagnóza. A je pravda, že někteří pacienti dokonce začnou žít mnohem lépe než předtím, než onemocněli. Začnou totiž vnímat sami sebe, lépe se o sebe starat. A i u roztroušené sklerózy platí, že základ je vždy v hlavě a nejdůležitější je naučit se poslouchat vlastní tělo!!! Zároveň respektujeme, že je to hodně individuální, každý je jiný… Proto u svých pacientů respektujeme jejich pocity. Respektujeme smích, stejně tak i pláč, ticho a vše, co k tomu patří. Myslím, že se nám to i daří, protože zpětná vazba pacientů je víc, než si člověk může přát. A neskromně můžu říct, že v našem stacionáři máme s pacienty vztahy výborné. Kdybych to měla pojmenovat jedním slovem, tak bych řekla, že jsou lidské. A jsem ráda, že i já jsem zažila pacienty, kteří přišli ve špatném rozpoložení, ale odcházeli s úsměvem na tváři. A k tomu samozřejmě přispívá pokrok v léčbě. Neustále se vyvíjejí nové preparáty a tím pádem i možnosti pro pacienty. A nedílnou součástí úspěšné a kvalitní léčby k snížení invalidity pacienta je samozřejmě také včasná diagnostika.
Projekt Revenia Sestra v akci se rozjel v říjnu. Vymyslela jej a do praxe dokázala prosadit předsedkyně představenstva zapsaného spolku Revenium Hana Potměšilová. Můžete popsat, jak jste se k projektu dostala a co konkrétně přináší?
K projektu Sestra v akci jsem se dostala asi proto, že jsem velmi komunikativní… nebo nevím. (úsměv) Nicméně mě tato nabídka nejen potěšila, ale hlavně zaujala. Osobně to beru jako další pomocnou ruku pro naše pacienty, kde už jen psychická podpora dokáže víc, než se může zdát. Hana Potměšilová je profesionál na svém místě, s neuvěřitelným přehledem a hlavně lidskostí k pacientům se zdravotním znevýhodněním či postižením, kterým se snaží pomáhat. Sociální problematiku považuji za jednu ze zásadních u našich pacientů. Lidé, které nemoc postihla, si s ní často nevědí rady nebo ani nevědí, na co mají nárok nebo kam se obrátit. Díky sociální záchranářce Lucce a samotné paní Potměšilové potřebné informace a rady dostávají. Takže se ta situace pro ně stává o něco lehčí a musím dodat, že je to pak pro pacienty dostupnější a hlavně srozumitelnější.
Jak si můžeme projekt Sestra v akci představit v praxi?
V práci jsem od pondělí do čtvrtka. V pátky jsem pak sestra na telefonu (Sestra v akci). Projekt byl spuštěn letos v říjnu, kdy jsme byly na telefonu dvě sestřičky: já pátky a kolegyně Janička z Plzně ve čtvrtky plus sociální pracovnice Lucka. Nyní k nám přibyly další dvě kolegyně z Prahy, které se střídají. Zatím se tento projekt rozjíždí, na několik telefonátů už jsem samozřejmě odpovídala. Ale zatím o této možnosti zdaleka nevědí všichni pacienti.
V podstatě se dá říct, že nejčastěji volají právě nově diagnostikovaní pacienti a v zásadě se zpočátku dotazují spíše na odborné a praktické věci. Ať už je to způsob aplikace injekcí, nežádoucí účinky či jak mohou rozpoznat začínající ataku. Ale při těch hovorech se většinou stejně dostaneme i k zmiňované psychologické podpoře a informovanosti. Je to pochopitelné, sestřičky v ambulancích nemají ten prostor vše říct. Pacient se v ordinaci často necítí ve své kůži a nechce nebo se neumí zeptat na to, co jej trápí. I to chce čas a my, jako Sestry v akci, se snažíme vhodnou komunikací otevřít i zásadní témata, jež pacienty trápí. Tím například myslím otázky typu: „Kdy se s tou nemocí smířím?“ Na to, jak si asi každý dokáže představit, nelze dát jednoznačnou odpověď. Ale dokážeme to téma spolu s pacientem rozebrat. To je velmi důležité, protože ne každý má doma to zázemí, kdy se může svěřit se svými problémy. Někteří pacienti se sice mohou spolehnout na rodinné zázemí, ale potřebují sebrat kuráž, aby se zeptali na svůj problém v ordinaci. A proto jsme tady my, Sestry v akci. Fungujeme trochu jako rozcestník a také pomocník naslouchač, kterému žádná otázka nevadí a neobtěžuje ho. A jak už jsem řekla, máme na pacienty čas, který je v mnoha faktorech zásadní. Proto jsem přesvědčena, že nová telefonní linka a naše pomoc má smysl a pomůže postupně stále většímu počtu pacientů. Naším úkolem je dostat povědomí o našich službách mezi co nejvíce pacientů. Například formou plakátů v RS centrech, prostřednictvím vizitek a samozřejmě i vlastní osvětovou činností.
Zuzana Zipsová žije v malé vesničce Sudice na Opavsku se svým manželem, 8letou dcerou a o tři roky mladším synem. Volný čas tráví převážně s rodinou. „Ráda čtu, pokud čas a chuť dovolí, ale i v tom bych se mohla zlepšit. Věnuji se společně s přáteli sdružení, které zajišťuje akce pro děti, ať je to maškarní ples, dětský den nebo Strašidýlkův průvod na podzim. Nově jsem se v září stala předsedkyní školní rady v ZŠ mé dcery, kde zastupuji rodiče místních dětí. Mám ráda hudbu a pozitivní lidi, i když, jak někdy tvrdí můj manžel, jsem prý sama občas ,černá kronika‘. Ale to především u dětí, kdy občas vidím katastrofické scénáře, jež se samozřejmě nestanou. Ale i na tom pracuji… Pracovat na sobě je totiž to jediné, co si člověk sám sobě může dát a co ho povede kupředu,“ je přesvědčena usměvavá sestřička RS centra-infuzního stacionáře FNO a od října i Sestra v akci.
Foto: archiv Zuzany Zipsové
