Jak s prckem mluvit o handicapu a zamezit tomu, aby se na ulici otáčel po lidech, kteří jsou něčím jiní? Nedělat z toho kovbojku. Nechte děti zírat i mluvit a popište, co vidíte. Společenský kontext a emoční napětí tomu dodáváte vy, jim jde čistě o informaci.
Když míjím malé dítě a slyším rodiče, jak ho okřiknou „Dost, nech ji, neotáčej se“, připadám si rázem jak prašivá. Nestojím o to vyvolávat odpor nebo paniku. Nemá smysl tvářit se, že to, co dítě vidí, neexistuje. Když se ratolest ptá a vy nereagujete a vlečete ji ze scény, ničemu tím neprospějete. Leda tak vyšší spotřebě alkoholu na hlavu.
Tuhle jsem obcházela holčičku. Zarazila se a zavolala: „Teto, proč máš nohu do zatáčky?“ Tatínek byl okamžitě neviditelnej. „Já jsem se tak narodila, víš.“ „Proč?“ „Já nevím, někdy se to stane.“ „To je blbý. Ale třeba by tě uzdravila doktorka Plyšáková. Tatí, že jo?“ Jenže tatí už ji táhnul pryč a intenzivně přitom hypnotizoval místní trávník. Škoda, malá to dala na jedničku, jen pan otec asi šokem přešel na jiné pískoviště a Bořka stavitele.
Zkuste přiznat barvu. Paní špatně chodí, kulhá, nevím, co se jí stalo. Možná není prostor nebo čas, ale i tak se dá zareagovat. Další otázky budou stejně následovat. Prcek se vás nejspíš zeptá, jestli paní zkoušela chodit pořádně, jak moc to bolí. Jestli taky musí doma s košem nebo jenom leží. Případně zahlásí, že je to stejný, jako tamten pán od popelnic s tím kovovým jako pirát a jestli teda ten pahejl nemám někde schovanej.
Čím sofistikovanější hláška, tím větší decibely a nevhodnější místo. Na přechodu, v čekárně, v tramvaji. Já si to většinou užívám, přijde mi to totiž nádherně lidský a bezelstný. Vždycky si vzpomenu na chlapečka, co se kdysi v narvaném voze při pohledu na vysokého muže zalitého v sádle hlasitě zeptal: „Mamí, když nastoupil obr, jak to, že se ten autobus nepřevrátil?“
Co mě nebaví, je vymýšlení konspiračních teorií. Že paní asi spadla na lyžích, ze schodů, vyvrkla si kotník, někdo ji začaroval nebo že neposlouchá rodiče. Nebo ujišťování, že to tetu určitě nebolí, jinak by seděla na vozejku a že se o ni někdo určitě stará jako my o tebe, andílku. Eh. To se radši přímo zeptejte. A pokud se s člověkem s diagnózou neznáte, nesahejte na něj, nehlaďte ho a nelitujte. Být něčí chudáček miláček, co nepoužívá nožičky, je vážně naprosto mimo mísu.
Na tréninku potkávám atletku s tak pětiletou princeznou. Když vyzvídala, proč má ta paní takovou nohu, maminka ji málem zavřela hanbou do skřínky. Jednou jsem to nevydržela a malou oslovila s tím, že takovou nohu mám, protože jsem se tak narodila a že sem chodím cvičit, abych mohla aspoň trochu běhat jako ona nebo maminka. Zamrkala a usmála se, záhada objasněna.
Pak se ale zamyslela, otočila a řekla: „Mamí, proč sem teda chodíš ty?“
Foto: Pexels
