Marie Zemanová je živel. Nelze jí přehlédnout a já na rozpaky nemám ani vteřinu. Má sice v ruce bílou hůl, ale zároveň se zahledí do dálky a se slovy: „Vidím tu paní v červeným tričku. Nebo pána? To je jedno, ale jdou k přechodu, tak mi pak řekni, až nic nepojede,“ se skoro vrhá mezi auta. Radši jsme si rovnou potykaly, protože deset minut před smrtí ušlapáním nebo přejetím s tím nebudeme dělat štráchy.
Marušku můj přístup rozesměje. „Základ je se nebát. Vím, kolik toho vidím a co přesně potřebuju, ale nechce se mi čekat, než se rozkoukám. Je ujetý stát pět minut bokem v kavárně, když chci kafe hned. Vlastně žiju permanentně v předstihu, v hlavě si ze střípků toho, co vidím, plánuju, co asi bude následovat.“
Následovalo první kafe a povídání o dětství. Marie se narodila předčasně a nejspíš proto na jedno oko neviděla nikdy a druhé se pořádně nevyvinulo, takže bylo zřejmé, že bude mít obtíže se zrakem. K tomu slyší jen na jedno ucho, občas se tedy hůř orientuje v prostoru a může mít výpadky rovnováhy. Prognóza je dost nejistá, od mírných komplikací až po fatální následky. „Jenže pro mě to nikdy nebylo téma. Maminka zamítla všechny operace a já vyrůstala jako normální dítě, akorát jsem seděla vepředu, abych ve škole viděla na tabuli.“
Podepsala revers a prchla
Pak se rozesměje. „No, normální. Sice jsem chodila na běžnou základku i gympl, ale byla jsem vždycky trochu exot. Ne kvůli handicapu, ale jako taková ta přemoudřelá holčička, pořád zavrtaná v knihách. Představ si, od deseti let jsem po večerech poslouchala rádio, Svobodnou Evropu a BBC. Naše totiž už nebavily moje věčný otázky na téma historie, tak jsem se zařídila po svým.“
Moc nechápu, jak to, že Maruška nemusela se svýma očima nic řešit, třeba písmo, pomůcky, úlevy v těláku a tak. „Nebyla jsem na tom vždycky takhle, bývalo to o hodně lepší. Navíc já si teď zpětně uvědomuju, že jsem třeba byla pomalejší, nebo mi něco šlo hůř. Já ale nepotřebuju splňovat kritéria nebo zapadat, ani do party. Jsem spíš samorost, i když se na mě kamarádi kupodivu nabalej a v životě mi pak zůstávají.“
Nakonec mi vylíčí jediný zážitek, kdy „vstoupila na druhý břeh“ a po maturitě jela do očního sanatoria. „Vylíčili mi to jako Švýcary. Jenže paní doktorka napsala o mých očích pro začátek sedm A4 a sprdla mě, že chci na vejšku. Kolem byli divně pomalý, rezignovaný lidi, co si vyťukávali Brajl na záda, aby byli ready, až oslepnou. Podepsala jsem revers, dala jsem si víno s nejmenším podivínem a prchla.“ A mnohokrát si pak na onu paní doktorku vzpomněla, když rozjela svůj veselý život po střižnách a u počítačů a opravdu své oči nešetřila.
Téměř třicet let v médiích
Marie se už během studií masové komunikace (dnešní mediální studia) na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy podobně jako ostatní z ročníku pustila do práce. Nejprve v ČTK a pak ve zpravodajství České televize. „Tehdy to vlastně ještě byla předpotopní telka, v devadesátých letech tu všechno začínalo, krásný časy! Pracovalo se ještě s kazetami, reálně se stříhalo a dělali jsme podkresy. Od roku 1998 jsem z bodových scénářů psala krátký zprávy na web, internet byl ještě v plenkách.“ Pak naběhla do Mladé fronty DNES, do redakce TVD a online redakce iDnes.
Kvůli zběsilému tempu se ale po dvou letech rozhodla změnit směr a „zvolnit“ ve vydavatelství Economia, kde obstarávala divizi odborných časopisů. Psala články a newslettery předplatitelům a na web a nakonec zůstala jedenáct let.
My ale nezůstaneme jen u práce, že ne? Maruška moje roupy vytuší. „Kupodivu se u týhle práce dá stíhat kdeco. Ráda se občas sbalím a někam jedu, pustila jsem se taky do etikoterapie. A baví mě být obklopená kamarádkami a taky chlapy, skvěle se mi s nimi pracuje, nabíjí mě. Jenže v soukromí mi ta logistika dvou jako introvertovi spíš překáží.“
Překážet začal Marušce prvně i její zdravotní stav. Na oku se rozjel šedý zákal, takže si zažádala o invalidní důchod, omezení úvazku a úlevy v práci. V Economii jí vyšli vstříc, do redakce jezdila na jeden den v týdnu. Práce jí i tak přestávala bavit. Se smíchem přiznává: „Byla jsem nesmírně efektivní. Pověsila jsem prádlo, dala si procházku s kafičkem a sem tam nějaký ten článek na web. Pak jsem si koupila chytrej telefon a zjistila jsem, že to z kavárny můžu dělat celý.“
Navenek se nic nezměnilo, ale i obyčejné přestěhování pracoviště dalo Marii nesmírně zabrat. „Všechno tam najednou bylo zářivě bílý, střecha ze skla, neviděla jsem skoro nic. Chodila jsem relaxovat na záchod, kde jsem hypnotizovala černý dlaždice, aby si oči odpočinuly.“
1 Velké ucho
Nakonec v redakci při restrukturalizaci skončila a záměrně zůstala nějaký čas doma. Když později i na chráněném trhu práce zjistila, že ke všemu potřebuje lepší zrak, než má, založila si vlastní firmu 1 Velké ucho a živila se tím, že naslouchala lidem. „Je o to docela zájem, ale často se to zadrhne na tom, že se z nás stávají kamarádi a mně je blbý si brát peníze.“ Protože by ji Ucho neuživilo, nastoupila před dvěma lety do časopisu Zora, který se zabývá problematikou zrakově postižených a nevidomých. „Myslela jsem si, že už psát nebudu, ale tahle tvorba mě uspokojuje a v Zoře mám i technické vychytávky – ozvučený počítač, zvětšené písmo a tak.“
Hned po nástupu se ale Marie jednou probudila a zjistila, že nevidí vůbec nic. V šoku odjela do krizového centra do Bohnic s myšlenkou, že tam si načas odpočine a dá se do kupy. Neprošlo to. „Jsem takovej blázen, že mě nechtěli ani v Bohnicích, převezli mě na oční do Motola a dali mi termín na operaci zákalu. Skvělej způsob, jak se vecpat jako první na řadu.“ Smějeme se, ale legrace to nebyla. Maruška zjistila, že skoro nevidět a nevidět vůbec je veliký rozdíl. Nedokázala telefonovat, rychle se zorientovat, v nemocnici v šoku nepožádala ani o jídlo a pití a personál to nenapadlo. Doma pomáhali rodiče, naskočili kamarádi, tahali ji ven na procházky. Často poslouchala muziku a vizualizovala si skvělý výsledek.
Operace se technicky nevydařila, oku nebylo možné dát novou čočku. „To mi ale nevadí. Čočka je fyzika, můžu ji nahradit brýlemi.“ Do té doby je nikdy neměla, teď má třináct dioptrií, kvůli symetrii na obou očích. Vidí trubicovitě rovně před sebe na přesnou vzdálenost mezi osmi a deseti metry. „Dá se s tím kreativně pracovat, můžu se rozhlížet, domýšlet. V místnostech a tam, kde je zvláštní světlo dost tápu, měla bych vždycky počkat, než se nahodím.“ Nablízko má potom lupové brýle s osmnácti dioptriemi, které jsou přesně spočítané tak, aby s nimi viděla, když má telefon v pevně dané vzdálenosti od hlavy.
„Všechno, co jde, smažím na mobilu. Diktuju a edituju texty, píšu humpolácky v poznámkovým bloku. Můžu konečně i číst knížky. Nastavila jsem si čtecí zařízení v nejvyšší rychlosti a sosám, co jde. Na počítači mě moc netěší pracovat, unavuje mě přeostřovat mezi displejem a klávesnicí.“ Maruška taky používá VPN, doma si orientaci usnadňuje barevnými kontrasty, venku chodí s holí. „Už nemusím všechno urvat sama, s věkem se mi postupně ulevilo. Vím, že mě klidně může rozkolísat i to, že prší, tak na sebe netlačím.“ Dělá si malé radosti, třeba znovu chodí do kina a do divadla, těší se ze zdraví rodičů a užívá si hromadu práce.
Návštěvy POTMĚ
Marie pracuje na částečný úvazek v Zoře, stále má i 1 Velké ucho. K tomu v březnu začala působit v projektu Návštěvy POTMĚ, kde se nevidomí a slabozrací potkávají se seniory. A na sociálních sítích má svůj Za–Zrak, profil, kam navěsí všechno, co nějak informuje o problematice „zrakáčů“ nebo integrace vůbec.
„Nenapadlo by mě, že mi někdy bude líto, že si pořádně neuvidím na tělo a nevyškubnu si ani hloupej chlup. Možná jsem si před operací neměla představovat, že vidím Krkonoše, ale spíš to, že vidím sama na sebe. Tak si to budu pamatovat pro příště, kdyby se náhodou zas něco přihodilo. Třeba ne, ale vím já, co si vymyslím, abych to měla zajímavý?“
Foto: Archiv Marie Zemanové
