Tuhle jsem si uvědomil, že moje schopnost vnímat svět je asi tak na úrovni pozorování světa klíčovou dírkou. A moje schopnost světu porozumět dokonce ani to. Jak jsem k tomu dospěl? Tak třeba v některých pramenech se uvádí, že při jediném nádechu vdechneme více molekul, než kolik na Zemi existuje zrnek písku. A víte, kolik je na Zemi zrnek písku? Je to prý obrovské číslo: 1 000 000 000 000 000 000 000 (triliarda): na celé Zemi je přibližně jedna triliarda zrnek písku. Není to málo? Poměrně ano, protože jen celé naše tělo se skládá z přibližně kvadriliardy atomů (1 000 000 000 000 000 000 000 000 000). Pojem atomos zavedl starověký filozof Démokritos, který tím označil nejmenší dále nedělitelnou částici. Dnes už se však ví, že i atom lze dále štěpit: skládá se z jádra (protony, neutrony) a obalu (elektrony).
Atom je tedy opravdu malá částice, ale vlastně je sama o sobě prázdná: kdybychom zvětšili atom tak, aby jeho průměr byl 100 metrů, atomové jádro by představovalo drobounkou kuličku velikosti zrnka máku, zatímco kdyby jádro bylo veliké asi jako pomeranč a nacházelo se v Praze, elektron by byl velký asi jako pingpongový míček a nacházel by se od jádra někde v Brně. A takových atomů je prý ve vesmíru odhadem od 1078 do 1082. Přesto je to poměrně málo, protože možností jejich různorodého uspořádání je ještě nepředstavitelně více: jen počet všech možných tahů na šachovnici o rozměrech 8 × 8 černobílých polí je přibližně 10¹²³. Tato hodnota se označuje jako Shannonovo číslo. Dovedete si představit takové ohromné množství možností? Já moc ne.
Moje představivost totiž závisí na schopnostech vlastního vědomí a docela to souvisí s mou pamětí. Kupříkladu moje krátkodobá paměť je omezena na 5–9 prvků (tzv. magické číslo 7±2), které při zamezení opakování paměť uchová všehovšudy na 15–20 sekund. Okolní svět navíc vnímám pomocí ultrakrátké paměti, která uchovává informace přicházející ze smyslů. Ty jsou podrženy po dobu pouze nezbytně nutnou ke zpracování a rozhodnutí, zda jsou informace důležité. Pokud ano, postupují dále do krátkodobé či dlouhodobé paměti. S dlouhodobou pamětí je to trochu lepší, ale ne o moc. Udává se, že její kapacita je hypoteticky neomezená. Ukládá významné zkušenosti, například poznatky nutné k vykonávání nějaké činnosti či poznatky životně důležité. Vštěpování informace do dlouhodobé paměti trvá přibližně 30 minut. V této době však také dochází k největší ztrátě informací (zapomínání), jež demonstruje tzv. Ebbinghausova křivka zapomínání. Většina lidí si pamatuje: 10 % z toho, co čtou, 20 % z toho, co slyší, 30 % z toho, co vidí, 50 % z toho, co slyší a vidí, 70 % z toho, co řeknou, a 90 % z toho, co dělají.*
Takže z toho, co vidíme a slyšíme, si pamatujeme pouze polovinu. A to ještě máme proti dravcům dost mizerný zrak a slyšíme pouze v rozmezí frekvence od 20 Hz do 20 kHz, zatímco třeba kočka slyší od 15 Hz do 50 kHz. Ale na rozdíl od kočky si své smysly či paměť dokážeme prodloužit různými technoudělátky – například stejnou frekvenci jako kočka dokáže zaznamenat „obyčejný“ kabelový mikrofon. Na základě čeho si však tvoříme své názory a soudy na ostatní osoby či komunity, když si pamatujeme tak málo, slyšíme a vidíme také poměrně málo? Veškerá naše smyslová, paměťová či rozumová omezení nám často nebrání, abychom měli ve všem hned jasno: „Píšeš úplné nesmysly!“; „A co ti na tom vadí? Řekni důvod!“. Nestačil by prostě už jen prostý fakt, že „něco vadí“? Ještě k tomu potřebujeme mít nějaký důvod – myšlenku. A tady se kruh asi pro dnešek uzavře: Z fyziologického hlediska se myšlenka děje v mozku, na základě vnějších podnětů a jistého vnitřního prostředí a zkušeností. Když už jsme začali těmi velkými čísly, tak v lidském mozku je odhadem asi 100 miliard neuronů, zatímco jednomu neuronu přísluší 20–1000 synapsí. Lidský mozek obsahuje těchto synapsí pravděpodobně triliony. K čemu je však dobrý takový mozek člověka s triliony synapsí, který ani po tisíciletích života na Zemi nepochopil, že jiný člověk se nelikviduje a nezabíjí, to je mi pořád hodně speciální záhadou.
Foto: Pixabay
