1. prosince 2023 jsou to přesně tři roky zaměstnání v Reveniu. Když jsem se o tom letmo zmínil na redakční poradě, hned z toho vyplynul námět zkusit bilancovat a napsat o tom sloupek. A tak jsem přemýšlel, jak bych ty tři roky v Reveniu zhodnotil (odborně též „evaluoval“), ale napadá mě snad jenom to, že jsem spokojený a nemám žádné výhrady ani ke kolegům, ani k vedení, tudíž není moc o čem psát. Jen bych chtěl srdečně poděkovat celému týmu Revenia za to, že jsem se po zotavení z nemoci mohl stát jeho součástí. Také bych v budoucnu rád technicky dále posunul projekt „bioplynka“, za který jsme získali ocenění Zlatá vážka, ale přílišné technikálie nikoho nezajímají. Pak mě k bilancování napadá ještě můj zdravotní stav, který bych zhodnotil jako „setrvale v normě“. Avšak jen díky setrvalé medikaci. Můžu tak jedině poděkovat pokročilému poznání a medicíně, která dospěla až tak daleko, že se nemusím příliš trápit vedlejšími účinky medikace. Ale svou bilanci bych rád opřel o něco jiného. Chtěl bych bilancovat, jak se v našem jazykovém kulturním kontextu odráží nemoc nebo bezmoc versus moc.
K této bilanci mě trochu inspiroval nedávný text Tomáše Sedláčka „Lidstvo pohání laskavost, ne sobeckost. A v byznysu platí totéž“, kde se Tomáš dvakrát rozradostní nad tím, že „…firmy už nejsou autistické a patří k dobrým mravům, téměř bych řekl, že to je podmínka úspěšného podnikání dělat věci nejen pro sebe, ale i pro společnost“. Na dalším místě má Tomáš opět laskavou radost, „…jak se autismus firem trochu vytrácí…“. Aniž bych polemizoval s textem jako celkem, metafora podnikání, jakožto „autistického“ mě zarazila. A tak jsem začal bilancovat, jak se v českém jazyce tematizují zdravotně-duševní či zdravotně-mentální limity. Různých nelichotivých metafor a přirovnání se v českém jazyce vyskytuje nespočet. Pozoruhodný je však ten kontrast mezi mocí a bezmocí. Jsme zvyklí vzhlížet k mocným a velebit moc a úspěch. Na druhou stranu k bezmoci, slabosti či nemoci pohlížíme s lítostí v lepším případě, s pohoršením v horším případě. Jednu věc má ale moc i bezmoc společnou: obojí upoutává pozornost. Rozdíl je v tom, že moc bychom všichni chtěli, ale bezmoci se chceme jen zbavit. Hodně zajímavé také je, že mocní politici či političky na sebe často útočí různými nálepkami z oblasti psychiatrie či psychologie s jednoznačným cílem oponenta či oponentku ponížit.
A tak můžeme slýchat z úst nebo číst z klávesnic různých mocných politiků věty (snadno nalezneme příklady třeba v Českém národním korpusu), že oponent(ka) je ve schizofrenní situaci, reaguje hystericky, myslí jako autista, má sebevražedné úmysly, hovoří jako maniak, nepamatuje si, jako by měl Alzheimera, nebo prostě jen řídí jako šílenec. Je to na první pohled patrné – mocný politik pošle jiného politika ke všem čertům nejlépe skrze psychiatrii. Co kdybychom si ve fantaziích obrátili trochu role? Pak bychom mohli v klidu druhou osobu ponižovat třeba slovy: nevykrucuj se jako ministr, nechytrač jako předseda strany, nelži jako premiér(ka), neutíkej před problémem jako zbabělý politik, neodpovídej mi na otázku jako mluvčí prezidenta, nerozčiluj se jako v parlamentu, případně nekraď, jako když zadáváš veřejnou zakázku. Cítíte tu absurditu? Tak vězte, že v případě různých psychických, ba i fyzických potíží je takovéto nestoudné nálepkování úplně běžná věc. Proč také ne? Nemocí se totiž často chceme zbavit, zatímco moc bychom si rádi osvojili.
Nakonec zkusím tedy naplnit námět a bilancovat. Co může být horší – být mocný, nebo nemocný? Záleží na úhlu pohledu. Psychicky nemocný člověk v některých případech bývá nebezpečný sobě nebo svému okolí. A mocný člověk? V historii je řada příkladů, kdy mocný člověk je nejdříve nebezpečný blízkému okolí, posléze je nebezpečný masově a nakonec také sám sobě. Takoví mocní lidé pak pro historiky často slouží jako odstrašující příklad. Mocní lidé vládnou hlavně strachem: vyhodí vás ze zaměstnání, nebo budou zastrašovat okolí, které nic nechápe, ničemu nerozumí, popřípadě může strašit trestními oznámeními a v necivilizovaných státech vás mohou nechat rovnou popravit. Ostatně už osvícenci si toho povšimli, a proto navrhli moc rozdělit alespoň na tři části. Byli si vědomi, že dělbou moci lze předcházet jejímu zneužívání. V dnešní době bychom si měli především hlídat moc informační, která by měla být nezávislá stejně jako moc výkonná, zákonodárná nebo soudní. A když budeme chtít někoho osočit, zda se nechová jako blázen, zkusil bych se zamyslet, jestli se daná osoba nechová spíš jako tyranský politik.
Foto: Pixabay
