V dětství jsem s nadšením sbírala céčka a vzkazy do památníčku. Tou dobou se mi začala rozrůstat také sbírka zdravotních potíží a šanonů s lékařskými zprávami. S hromaděním věcí, které vás už netěší nebo omrzí, můžete ze dne na den přestat. Přebytečné krámy vyhodíte do koše. Něco ze svého života neodstraníte, i když sebevíc chcete. Zejména rezistentní potvory jako je Crohn, atopický ekzém, chronická fyzikální kopřivka. Těžko domlouváte srdci, které si dost nebezpečně dělá, co chce (a to tady nemluvím o rozmarech lásky), díře v sítnici, chronicky zbědovanému močovému měchýři… Chcete víc? Nedoporučuji.
Po téměř třicítce chirurgických zákroků lituji, že není polehávání po operačních sálech olympijskou disciplínou, aspoň někde by se to zúročilo. Místo sbírky motýlů jsem si pořídila portfolio nekonečných drénů a jednu uměleckou plastiku v oblasti tlustého střeva. Kdo by si nechal ujít luxusní wellness s procedurami, při kterých člověku trčí hadičky snad ze všech možných tělních otvorů. Když se ploužím do lékárny pro imunosupresiva, kortikoidy, antibiotika, analgetika, antihistaminika, gázy, gely, masti…, cestou zvažuji, jestli si mám někde sednout, auvajs, nebo radši rovnou padnout do horizontální polohy. Alergické reakce na léčbu mi často poskytují tak výmluvný odraz v zrcadle, že mu nemá smysl dál pokládat otázku, kdo je v této zemi nejkrásnější. Probíhá hojení ran na těle i na duši. Točíte se na kolotoči nejasných prognóz, otázek bez odpovědí, beznaděje převlečené za naději. Tato prodloužená jízda časem přináší kromě nevolnosti také invalidní důchod a odchod z dlouholetého perspektivního zaměstnání. Nevyhnutelně následuje přirozená selekce v řadách známých, kamarádů. Prověrkou prochází síla vůle vlastní i okolí.
Píše se rok 2018 a centrifuga se točí dál. Naštěstí má i své pauzy pro zchladnutí motorů. Po letech vystrkuji růžky, zkouším se zvolna vracet do pracovního i společenského života. Hledám pevnější půdu pod nohama, nové směry a cesty. Našlapuji pozorně, opatrně, vylekaně i odvážně. Je to psychicky a fyzicky náročné, zároveň však plné nové energie a očekávání. Celý proces, a vlastně celý náš život, mi připomíná horskou túru.
Ale o tom vám napíšu až v příštím sloupku.
Foto: archiv Evy Havlíčkové
[…] nás čtete pravidelně, už toho o mně něco málo víte. Kdo ne, mrkněte se, pokud […]