Drápu se na sedadlo. Cestující mi nejdřív podává pomocnou ruku, pak dvě čísla Strážné věže. Šmarja. Na další zastávce nastupuje stařec s hůlkou, kterou mi zabodne do nohy a s předstíraným pokašláváním na mě významně hledí. Jemu časák nikdo necpe. Zato mu nabídnou místo. Něco je v mojí logistice špatně. Nechci spasit, chci si sednout. Taky.
Požádat o místo je v perplex světě jedna z nejtěžších disciplín. Natrénovat se moc nedá. Já vím, že vyhrazených sedadel je dost, ale hádejte, kdo na nich hačá? No jasně, všichni. Protože jsou přece servaní taky. Dělníci po směně, soudružky a soudruzi, maminy, děcka, puberťáci, babky kořenářky i dědečci hříbečci. Dostat se tak k volnýmu fleku zavání něčím mezi „vole, padni“ a pokročilou partií pokeru.
Nikomu právo sedět neberu. Dokonce chápu i to, že si zkrátka chcete dřepnout, protože vás nebaví být pořád v pozoru. Cajk. Celá potíž je ale v tom, že označený místa nejsou v dopravních prostředcích náhodou. Jsou hned u dveří, protože si musím sednout, než se ten vehikl rozjede. A nejen já. Ono se někam vecpat, držet směr, balanc a myšlenku, to je twister pro borce. Zdravý borce, sorry. A potřebuju taky rychle vystoupit, a ne si cestu ke dveřím klestit tak dlouho, až dojedu omylem do depa.
Dobře. Varianta číslo dvě je, že si nesednu. Pak ale počítejte s tím, že si brzy lehnu. V lepším případě na zem, v horším na vás. Velice často taky skončím omotaná někde kolem kovové tyče, kde předstírám nácvik pole dance. Nezvládnu si sundat batoh, uhýbat, ani periodicky nastupovat a vystupovat. A vůbec, ale vůbec na to nevypadám.
Hele, já vím, že vám to hlava nebere. Že vás učili, že se pouští sednout starší a nad hrobem, nemocní, děti, dámy s bubnem, a pak ty, co působí tak nějak přednasraně. Invalida má být nejspíš ten, co sedí na vozíku, vleče se o berlích nebo se usmívá jak sluníčko, štěká a slintá. Nene. Nebudu tady podporovat tyhle stereotypy. Klidně usadím mladýho kluka, kterýmu od pohledu nic není, když já budu při síle a on pojede zelenej od zubaře. Ať si pro mě za mě sedne i studentka s krysou na krku a basou u nohou, nebo kluci od Bobří řeky.
Ale nechce se mi dokazovat, že mám právo sedět, i když nejsem Dráteník. Je pro mě neskutečně ponižující vlézt do metra nebo autobusu, a vidět, že mě zmerčí muž, rozhlídne se a usne. Klučina si nasadí sluchátka a narazí čepici a paní se celá zhroutí do sebe. Systém „někdo by ji měl pustit“ nefunguje a výmluva „abych ji neurazil“ taky ne. Tak komu si mám říct? A jak? Odvážně, slušně, neústupně a rychle?
Na kecy o emancipaci, holích či věku fakt nehraju. Nesedám si z plezíru, ve stoji jsem zpravidla sama sobě i okolí mnohem víc nebezpečná. Obzvlášť s depkou a Strážnou věží v zubech.
Foto: pixabay
