Při svých někdejších studiích jsem se zabýval mimo jiné problematikou pohlaví, genderu, ale i rovných příležitostí. Při tom mě vždycky fascinovala téměř souměrná podoba demografických stromů, které vyjadřují počet žen a mužů zastoupených napříč generacemi. Ve stromech se objevují různé zářezy a výřezy, ale na první pohled to opravdu vypadá jako téměř souměrný strom. Skutečností je, že v naší lidské biologii musí být taková souměrnost zabudována. Znamená to, že i když se (zpravidla) muži vyvraždí ve válkách či jinak pozabíjejí, čímž vznikne v demografickém stromu zářez, tak v dalších generacích onen početní zářez opět zaroste do téměř souměrné podoby. Prý na to má vliv takzvané meiotické dělení chromozomů X nebo Y, které nesou spermie. Při tom dělení vzniká teoreticky poměr spermií přibližně půl na půl. Při narození pak existuje mírná převaha chlapců asi 106 ku 100. Tento systém dělení pohlaví je evolučně velmi starý a stabilní. Ale proč o tom teď píšu?
Píšu o tom, protože výše popsaná rovnováha ve skutečnosti neznamená nic víc než poměr lidí, kteří se narodí s mužským, či ženským pohlavím. Leč odvozovat od toho cokoliv dalšího není nic jiného než věštění z rozkroku. Proč? Protože to, co nám obvykle vyroste v rozkroku, ve skutečnosti nevypovídá nic o tom, jaký je náš charakter. Náš charakter je navzdory biologii formován mnoha různými faktory včetně výchovy ve společnosti. Náš charakter je ve skutečnosti striktně individuální a neexistují žádné „pohlavní koreláty“, které by nám předurčovaly naprosto individuální charakter. A proto se ve vědeckých, psychologických či sociologických kruzích zrodil pojem „gender“, který některé jiné vědce z biologických oborů (například sexuologů) vysoce dráždí jako příslovečný rudý hadr býka. Jenže ono je to tak, že ani ta kategorie „gender“ toho mnoho neříká o našem individuálním charakteru. Nicméně mezi „pohlavisty“ a „genderisty“ ve vědeckých kruzích už delší dobu zuří vášnivé spory až nemístné hádky. Takové spory jsou sice legitimní, obdobně jako například někdejší spory mezi Freudem a Jungem, nicméně k tomu vlastně není žádný objektivní důvod. Spory jsou však od toho, aby se řešily…
Mým nabízeným řešením je fakt, že každý člověk, bez ohledu na pohlaví či gender, je zcela individuální a nezaměnitelnou bytostí. To, co máme v rozkroku, o nás ve skutečnosti nevypovídá nic dalšího než, ehm… o podobě rozkroku. Zatímco gender o nás nevypovídá nic jiného než příslušenství ke kategoriím, které jsou však zcela prázdné jako třeba krabice od bot, do které lze vložit téměř cokoliv. Přitom je přece možné o individuálních osobnostech hovořit na škálách charakterových pólů. Na každé straně charakterového pólu není pak nic jiného než protikladný bod: de facto extrém takzvaného normálního rozložení ve zvonovité Gaussovy křivce. Přičemž mezi těmi póly se vždy pohybuje naprosto individuální kyvadlo, které svým pohybem mezi různými charakteristikami vykresluje zcela individuální tvar. Dobře, ale co s tím?
Je to poměrně jednoduché. Mohli bychom totiž namísto pindíků či pipinek tahaných z rozkroků při tom věštění zkusit spíše psát o lidech jako o zcela konkrétním a nezaměnitelném uměleckém díle. Proč si nevzít na pomoc třeba umělou inteligenci, která by mohla přiřadit každému charakteristickému rysu (klidně i genu) například hudební tón? Nebyla by to namísto sociobiologických kakofonických sporů od extrému k extrému symfonie? Klidně bychom mohli osobnosti vykreslovat ve dvou hudebních osách (osa X a osa Y), na nichž by hudební kyvadlo zahrálo charakteristické rysy pomocí tónů ve čtyřech kvadrantech. A poté by se k tomu mohly přidat barvy, takže by mohl mít každý člověk charakteristický umělecký projev (místo primitivních kategorií muž versus žena). Každý člověk by tak mohl znít třeba na škálách Forte versus Piano (síla projevu, průraznost, intenzita) a zároveň Staccato versus Legato (rychlost vs. plynulost). Tak by mohly vznikat zcela individuální kombinace tónů a barev (např.: Forte-Staccato: výrazné, energické, oddělené projevy; Forte-Legato: silné, plynulé, souvislé projevy; Piano-Staccato: jemné, přesné, strukturované projevy; Piano-Legato: měkké, plynoucí, propojené projevy). Takový umělecký model nabízí řadu výhod: umožňuje plynulé přechody, zachycuje více dimenzí, není hierarchický, poskytuje prostor pro různé kombinace, je popisný a neutrální, umožňuje situační variabilitu… Má to však také háček: mohlo by se pak totiž vyjevit, že určité lidské charaktery hrají své tóny zcela falešně. Možná stejně falešně, jako je celý letitý spor mezi „pohlavisty“ a „genderisty“. Není to tedy spíše tak, že některé charakteristiky spolu ladí harmonicky a jiné jsou spíše kakofonií bez ladu a skladu? Možná, ale to neznamená, že se každý nemůže různě vyjádřit v různém čase i prostoru, a tím se „naladit“ pro dynamickou, charakteristickou a sladěnou symfonii individuálních hráčů v dějišti světa. Každé já se konečně může stát také zkušeným orchestrátorem tělesa, kterému říkáme „my“.
Foto: Pixabay
