Někdy stačí jeden špatný krok, aby veškeré snažení předchozích let přišlo vniveč. Své o tom ví Monika Šebestová z Brna.
Mamince dvou dětí, která se léta potýká s důsledky neurologického onemocnění zvaného polyneuropatie, kvůli kterému je částečně invalidní, při venčení psa „vynechala” noha, takže ztratila rovnováhu, upadla a zlomila si pravý kotník. Sečteno a podtrženo: „nechodící“ sádra na pět týdnů, po ní dva týdny ortéza a berle. A pak už se „jen“ naučit znovu chodit. Pro zdravého člověka stav nepříjemný, pro člověka s polyneuropatií pád na dno. Když už svým úsilím a vůlí nemoc stabilizuje tak, aby se s ní dalo co možná nejlépe běžně žít, je zase tam, kde byla. Pak záleží jen na tom, jak se k problému postaví. „Úraz se naštěstí obešel bez nutnosti operace, takže to je vlastně bonus, když na tom chci vidět i něco pozitivního, ale stejně to ještě potrvá, než budu v pořádku. Nemoc jsem předtím zvládala jenom díky pravidelné rehabilitaci a cvičení, protože jinak by mi atrofovaly svaly. Teď musím se vším začínat znovu,“ popsala Monika Šebestová, která pracuje jako asistentka vedení společnosti v brněnském MYJÓMI družstvu invalidů a mezi svými kolegy je známá i tím, že v rámci posilování svalstva nohou jezdila do práce na koloběžce. „Ke koloběžce se hned tak nevrátím, když to dobře půjde, tak snad příští rok. Lékař se na to moc netvářil, protože i když předtím to byl vhodný způsob rehabilitace, brzy po zlomenině kotníku by to dobré nebylo – není tam okamžité střídání nohou jako třeba u kola,“ sdělila Monika Šebestová.
Vypůjčený vozík
Poté, co maminka dvou školních dětí skončila znehybněná, nejdříve ze všeho musela vyřešit fungování domácnosti. Naštěstí se blížily prázdniny, takže děti se přes léto prostřídaly u prarodičů, s něčím vypomohl manžel. Vždy akční a činorodá Monika se však musela smířit s tím, že jinak to v této chvíli nejde. Že je odkázaná na pomoc ostatních, o každou maličkost musí požádat, není to třeba hned a také přesně tak, jak by si představovala… A že se najednou stává komplikovaným logistickým úkolem, respektive jeho praktickým provedením, i taková samozřejmost, jako je přesun na toaletu nebo do koupelny. „Manžel mě naštěstí na rukou nosit nemusel, použila jsem vozíček mé maminky, která trpí stejnou nemocí jako já – zrovna byla v lázních. Doma sice nemáme prahy, ale i tak byla docela fuška naučit se vozík alespoň trochu ovládat a dostat se třeba na toaletu – máme úzká futra, chyběly mi dva kroky. Teď už je to s berlemi trochu lepší. Na druhou stranu s berlemi posiluji i ruce a také levou nohu, kde už mám sval jako nikdy předtím. Teď mi už zbývá obnovit ještě ten na pravé noze, rozchodit se a bude to…“ snaží se dlouhou léčbu brát s nadhledem Monika Šebestová.
Pracovní rutina pomáhá
I přes aktuální zdravotní problémy spojené s úrazem a pendlování mezi lékaři se mladá žena snaží dál pomáhat firmě s pracovními záležitostmi – z postele nebo křesla s notebookem na klíně. „Vlastně k práci tak nějak utíkám. Vidím třeba, že doma je z mého pohledu nepořádek, ale s tím teď nic udělat nemůžu. Nebo když v noci nemůžu spát, vstanu, zapnu počítač a začnu dělat něco do práce. Jsem s kolegy v kontaktu, zajímá mě, co se ve firmě děje, abych byla v obraze, nechci z toho úplně vypadnout. Ona ta pracovní rutina navíc člověka odvádí od nepříjemných myšlenek. Vím, že bude dlouho trvat, než se zase dostanu do stavu jako před úrazem, lékaři mě na to připravují. Přiznávám, jsem někdy netrpělivá a nervózní, zavřená doma propadám nepříjemným pocitům, ale musím to všechno překonat a zase se postavit na nohy, v tomto případě doslova. Ale co, nemá smysl se litovat, já už se s tím nějak poperu. Ostatně jako vždycky,“ dodává s úsměvem Monika Šebestová.
Foto: Lenka Mašová
