Milý Danny
#perplexveměstě

Nespavost má pár výhod. Tedy doslova dvě. Jednu, že můžu legálně vypít víc kafe, už na tom stejně nesejde. A druhou, že jsem při smyslech ve chvíli, kdy v telce dávají zajímavý filmy. 

Tenhle se jmenoval Danny Collins (česky Druhá míza) a byl inspirovaný tím, co se opravdu stalo. 

Skutečný na něm bylo hlavně to, že si vůbec na nic nehrál.

Uprostřed noci mi bylo, jako by mě někdo pohladil. A že to Al Pacinovi šlo dokonale.

Bylo osvěžující nesledovat vraždu, zločin, pitevnu, nemocnici, honičku v autě nebo rozpad světa. Nebylo to ani jako malovaný, ani hrdinský. Nikdo nikoho dramaticky nezachraňoval, ani nerozesmíval. 

Byla úleva vidět, že není třeba se vším prosvlíkat, prosouložit, prožrat nebo pronakupovat. Věci jako auto, autobus, telefon, sako nebo sluneční brýle byly pouhými no name rekvizitami, i když klidně luxusními. Šlo o to, jak se člověk tváří, co říká a jak to myslí, ne jaký jsou u toho efekty, kostýmy nebo hudba.

Děj fakticky stál asi na sedmi lidech, dost z nich mělo nakročeno k důchodu. Malá holčička, která k nim taky patřila, nebyla přemoudřelá, byla prostě dítě. Nevěděla jsem, že to ještě jde.

Ve filmu se nemihnul nikdo z etnických, sexuálních či zdravotních menšin. Žena ve vysokém postavení nebyla ani bezcharakterní vyzáblá bestie, ani mdlá holka s culíkem nebo akční drbna na telefonu. Měla jenom úplně normálně něco do sebe.

Poučení z filmu nijak nečouhalo a natáhnout ho nebylo kam.

Chybí mi to a moc. Filmy, které mi nepředžvejkávají myšlenky a nepodstrkují reklamu. Filmy bez vynucené dynamiky, dramatu a očekávatelného pokračování. Filmy bez snahy šokovat nebo se zalíbit. Filmy bez přesahu do knížek, her a čehokoliv, co se dá zpeněžit.

Já na plátně potřebuju něco jinýho než se jen zabavit a zapomenout, i když ani to není občas od věci. Chci být příčetná, až přijde ten šťastný konec. A do té doby si jen prosím trochu víc obyčejný laskavosti.

Takové, jakou měl Danny se svým manažerem, publikem a okolím a jakou měli ti nejbližší s ním, když se zkoušel vyrovnat s pocitem, že mu v životě něco důležitýho uniklo. Chci dostat stejně jako Danny šanci, chci mít možnost ji prošvihnout, zvorat, být trapná a pořád se jenom nebát.

Je to jenom film, tak proč jsem z něj tak perplex?

Foto: Pixabay

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!