Znáte to, když máte v plánu jít druhý den ven, po ránu se podíváte z okna a tam bílo? Ale ne bílo jako nasněženo. Bílo jako mlhavo, mokro, nevlídno, sem tam někde sněhový poprašek na trávě či na chodníku.
Takové počasí by mohlo některého jedince odradit od pohybu venku. Ale už kdysi jsem měla takové motto: „Nenechám se zastavit něčím, co nemám!“ To jsem si říkala tehdy, když jsem začala podnikat a neměla jsem velké zkušenosti z podnikání. Pak jsem si to říkala, když jsem se v životě osamostatňovala a peněz nebylo nazbyt. Ale ani to mne neodradilo si postupně pořídit to, co jsem si přála. Pak občas bylo mé zdraví lehce „jiné“, takže ani tím jsem se nenechala odradit. Neutápěla jsem se v žalu z toho, co dělat už nemohu. Ale raduji se z toho, co je mi dopřáno. A stejně tomu tak bylo i dnes. Špatné počasí mne nezastavilo v úmyslu jít ven a něco pro sebe udělat. Jak běžci často říkají: „Není špatné počasí. Je jen špatné oblečení.“ Mnohdy takto i vychováváme děti, že jim vnukneme naše „špatné“ názory na vnímání světa. „Venku je hnusně. Tam dnes nepůjdeme.“ „Zelenina je nejlepší přepasírovaná přes prase!“ No a dítko pak po vzoru rodiče ven nejde a nad zdravou zeleninou ohrnuje nos. Jen proto, že jeho vzor mu „naimplantoval“ tyto myšlenky. Podobně naše děti přejímají mnoho myšlenek svých rodičů a přenášejí to dál i na své děti. Ale je to jako se vším. Každá mince má dvě strany a jde o to, jakým způsobem se budeme dívat.
Takže já si i přes zdánlivou nepřízeň počasí šla lehce zkusit, zda je venku opravdu tak hnusně. A co myslíte? Nebylo! Vzduch byl prima a ani nebyla taková zima, jak se zdálo z okna. Můj úmysl se denně venku nějak pohybovat, se zatím daří uskutečňovat. Mám opravdu ověřeno, že když mne z pěšího výletu druhý den bolí tělo, pomůže mi se lehce vyklusat. To je moje metoda jak na bolavé tělo. Žádný velký závod, ale jen tak si užívat pobytu venku. Že to tělu ještě jde, že vlastně ani neprší, že to není zas tak mokré a že se mi hezky dýchá. Že se tolik doma necpu cukrovím (i když bych ráda)! A když, tak se také trochu pohybuji. Že když mám s novou léčbou tu povinnou pauzu, kdy nemohu jíst, kvůli léčebným tobolkám přejmenovaným na „bonbony“ určitou dobu před a po užití, ulehčím si čekání. Místo sledování hodin, kdy už budu moci zase jíst, příjemným pobytem na čerstvém vzduchu. Jo a že mi uniklo něco z televizního vysílání? No prostě jsem ten čas nežila životy jiných lidí, ale svůj vlastní. A má to něco do sebe!
Dávat si novoroční předsevzetí může často stresovat. Když jsou naše očekávání vysoká a pak selžeme, jsme frustrovaní vlastní nedokonalostí. Mnohdy si to pak ještě vyčítáme. Mně se osvědčilo každý den pro sebe něco z mých nedokonalostí ubrat a něco dobrého pro sebe udělat. A nenechat se zastavit něčím, co nemáme! Ať jsou to zkušenosti, znalosti, dovednosti, zdraví, láska, peníze. Vždyť jako ta mince má dvě strany, není vždy vše špatné. Přeji vám letos nalezení toho, co hledáte! A uvědomění si toho, co už MÁTE.
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
