Celým světem teď otřásá pandemie koronaviru. Já se paradoxně tolik nebojím. Nikdy jsem netrpěla na chřipky, takže mi zdravý rozum říká, že mám jakous takous imunitu a mohu být v klidu. Ačkoliv čísla nakažených rychle stoupají, já mám strach z jiné věci. Velmi často sama sebe pozoruji a diagnostikuji si různé smrtelné nemoci. Obvolávám pak všechny kamarády a sděluji jim své vyfabulované příznaky. Podle papírů mám jinou diagnózu než hypochondrii nebo úzkost, ale nepřeháním, když řeknu, že by se spousta mých blízkých tomuto označení nedivila. Ačkoliv se považuji za racionálního člověka, toto je jedna z těch chvil, kdy mě mrzí, že nemám medicínské vzdělání a nejsem víc nad věcí. Je to také jeden z těch předsudků, kdy se domníváme, že psychické zdraví je záležitostí vůle a tím pádem do jisté míry ovlivnitelné, zatímco fyzické zdraví je záležitostí sil shůry. Samozřejmě je to stejný nonsens jako moje domněnka, že mám kvůli jedné pize hned tři druhy rakoviny.
Ale žerty stranou. Nyní asi nikdo z nás nepochybuje o tom, že současná situace je vážná. Jedinci se sklony k úzkostem mohou zažívat větší míru paniky než „normální“ občané, jsou však i tací, kterým je naopak koronavirus úplně jedno. A jejich důvody jsou též psychického rázu – mohou mít třeba deprese, sebevražedné sklony a onemocnění koronavirem by pro ně znamenalo vysvobození. Ostatně to říkala už básnířka Sylvia Plath v polovině minulého století, kdy si přála mít „nějakou smrtelnou nemoc, aby mohla být statečná“. Tato talentovaná žena, která nakonec zvolila dobrovolnou smrt, je ukázkovým příkladem toho, jak nevypočitatelná mohou duševní onemocnění být. Bez jakékoliv blahosklonnosti mohu konstatovat, že já nepatřím do tohoto tábora. Naopak. Vždycky jsem se smrti bála, a spíše úzkostně vyhledávala příležitosti k tomu si tento konflikt znovu a znovu zažít. I moje terapeutka mi říkala, že nejsem sebevražedný typ a že strach ze smrti je pro mě určitou kotvou.
Asi na tom něco bude. Každý se ke krizi staví jinak. Já osobně odmítám tzv. „mazání medu kolem huby“, kdy někteří říkají, že koronavirus je pro nás příležitostí k tomu uvědomit si ty pravé hodnoty a věnovat se sami sobě. Nikoliv. Tyto skutečnosti se nedějí PROTO, abychom si něco uvědomili. Dějí se bez ohledu na nás. To jen my jim přisuzujeme význam. Ačkoliv je určitá dávka pozitivního myšlení nezbytná k tomu, aby nám „nehráblo“, musím se vůči těmto tendencím ohradit. Jak už jsem poznamenala v jiném sloupku, bez všech nemocí by nám bylo všem lépe. A jak se píše v jednom meme: „Poprvé máš příležitost zachránit svět sezením u gauče, tak to nepokaž!“ Výstižné, ne? Tak se přestaňme opíjet rohlíkem, stěžovat si na ponorku a pojďme zatnout zuby a modlit se za naše zdravotníky a vědce, aby tuto situaci ustáli a co nejrychleji vyřešili. Zaslouží si náš respekt.
Foto: Pixabay
