Některý předsudky a stereotypy jsou zažraný tak moc, že se nad nimi už nikdo nepozastavuje. Ale měl by.
Ty nebydlíš s rodičema?! (dotazováno od –ceti až do smrti) Máme přece u sebe někoho, kdo kolem nás doživotně kmitá, a rodiče jsou první na ráně. Nic není větší nesmysl! Takže ne, ne a ne. 🙂
Člověk s diagnózou není dětinské neschopné tele a doživotně oprašované zvířátko. Jednou dospěje. Při klopýtání z hnízda pak bojuje i s představami všech těch, kterým je s viditelným postižením dost na očích. Těch, co nezřídka mají zcela jasnou představu o tom, co vy smíte nebo nesmíte, a to mnohem dřív, než si to zjistíte a nastavíte sami.
Chlapa máš? Je zdravej? Jo, jen prodělal nedávno rýmičku. Ehm, nepárujeme se výhradně mezi sebou, nerandíme jenom v lázních a v ústavech. A jestli vám přijde, že člověk s handicapem nemůže být pro zdravého člověka přitažlivej nebo zajímavej, nechte to tak a uhněte, ať můžeme být s těmi, kteří si nás cení a mají nás rádi. Perplex neperplex.
Měla bys randit s Emanem, taky kulhá, nebudete si muset nic vysvětlovat. Další kolosální nesmysl. I když má někdo stejnou diagnózu, může zvládat i vyznávat úplně jiné věci a hodnoty. Takže to, že se za chůze taky kymácí nebo rozumí zettépku, z nás fakt spřízněné duše nedělá. Tečka.
Ty se máš, taky bych chtěl důchod! Nechtěl. Ne s tím vším, co to obnáší. Získat ho není brnkačka, naprosto zřejmá omezení nemusí úřadům ani paragrafům stačit. Navíc nejde o rentičku. Vstupujete do doživotního koloběhu lejster, kontrol, měření a omezení, taky závisti, nespravedlnosti, porovnávání a nepochopení. Je to ponižující, únavné a na hlavu. A v Praze z toho nezaplatíte ani nájem.
Mimochodem, to sedí i na ostatní výhody, privilegia a slevy. Je nesmírně hloupý je někomu závidět, jakkoli to asi je lidský. Jenže to, že si někde přečtete, že handicapovaný má nárok třeba na místo k sezení, příspěvek na auto či slevu na vlak má přibližně stejnou vypovídací hodnotu, jako že průměrná žena má za život jedna celá dvanáct desetin dítěte. Je to jen statistika, číslo, možnost. V praxi ale často nereálná nebo podložená něčím, co byste v životě mít nechtěli. Na to prosím nezapomínejte.
Postižení jsou příživníci, platíme je ze svých daní. Co na to říct? Nejsme tu od toho, abychom dokazovali, jestli jsme k něčemu a že se vám nakonec nějak vyplatíme. Mraky z nás dělají, co mohou, aby měli hezký život, získali práci, uživili rodinu a přitom se jim tělo za chodu nerozpadlo. Doslova. A v tom nám demonstrativní nedůvěra a kecy z pozice síly fakt nepomůžou.
Do téhle kategorie spadají i moudra typu, že nemáme nárok mít krásnější byt či boty a že si vlastně vůbec nemůžeme vybírat, protože bychom měli být rádi, že jsme rádi. Opět rovnice invalida je ušmudlanej a vděčnej. Není, a pokud bude mít jen trochu možnost, tak ani nebude, rozhodně ne v tomhle pokřiveným kontextu.
Co byste ještě chtěli, vždyť je to uzpůsobený! Nedivte se, že nehýkáme nadšením, když nám nabídnou podřadnou brigádu s nálepkou vhodné pro ózetpé nebo když nám postaví neskonale těžké bezbariérové dveře s prahem. Dokud se nepřestanete z lidí s handicapem ošívat a považovat je pouze za vysmáté vozíčkáře, kterým je třeba pomoct, a to ještě tak, jak to určíte vy s tabulkami v podpaží, nikam dál se nedostaneme.
A nesmysly budou nekonečný.
Foto: Pixabay.