Nedávno jsem se vrátila k mindfulness. Jelikož to nevypadá, že by karanténa v dohledné době skončila, je třeba myslet na své duševní zdraví intenzivněji než kdy dřív. Určitě mi dáte za pravdu, že naše nervy můžou v záplavě šedých zimních dní dost trpět. Zavřeni doma lehce ztrácíme kontury reálného světa, a je to pochopitelné. Zažíváme náročnou dobu, potřebujeme se uvolnit. Na internetu je spousta materiálů k různým relaxacím – nejznámější jsou asi Jakobsonova progresivní svalová relaxace a autogenní trénink. Já si nejvíce oblíbila právě mindfulness. Cesta k ní byla dlouhá, ale důraz na přítomný okamžik a nehodnocení mi imponovaly. Věděla jsem, že zde jsou mé limity. Hodnocení totiž úzce souvisí se sebevědomím a určitě neřeknu nic nového, když zkonstatuji, že každý jsme originál a poměřování, kdo má více peněz a hezčí vlasy, nikam nevede. Leda tak do pekla našich zakomplexovaných hlav.
V hlavě to všechno začíná a končí. Mindfulness pracuje s vizualizací a řízenou imaginací stejně jako zmíněné relaxace a mě nejvíce zaujala právě meditace na sebevědomí. Jde o to, že si člověk představuje obraz nezdolné hory. Hora je imunní vůči hodnocení a nárokům pomyslných „turistů“ nebo nevlídného počasí. Je tak silná, že ji okolí neovlivňuje. Stojí pevně sama o sobě. A takoví bychom měli být i my. Nejde o egocentrismus. Jde doopravdy o „vědomí sebe sama“. Přijímání svých silných i slabých stránek. Takto se stáváme autentičtí a flexibilní. Zvládáme nástrahy každodenního života. V každé situaci se cítíme „jako doma“, máme pevné jádro našeho sebevědomí. To mě zajímá a beru si z toho příklad zejména při pondělním ránu. Tehdy potřebuji víc než kdy jindy hodně flexibility, abych vůbec vstala. Ale jelikož jsem veliká hora, nedělá mi to žádný problém.
Foto: Pixabay
