Podívá se na mě a hledá ta správná slova. „No, ono je to asi těžký, když máš… když jsi… neuraž se…“ Tak schválně. „Když jsi omezená, chápeš,“ vychrlí nakonec a sklopí oči. Chápu. Neudržím se a začnu se smát. On taky. „Promiň, nevím, jak o tom mluvit, je mi to blbý.“
Nemusí. Já jsem si dobře vědoma toho, že dětská mozková obrna ke mně patří a život i postoje mi dost ovlivňuje, většinou doslova. Nemá smysl tvářit se, že to tak není, i když vám to velí jak ohleduplnost, tak slušné vychování.
Nechápejte mě špatně. Ani já nefandím tomu, aby na mě někdo cizí hned po pozdravu rozšafně vybalil, že s mým postižením nemá vůbec žádnej trabl, protože v jistým věku se přece plazíme všichni a on nejni bezohlednej magor, že jo. Stejně tak mě netěší, když jsem fantastickej človíček jenom proto, že to mám s tou tlapkou blbý, ale aspoň nikdy nepřehlídnu skutečnou krásu kytiček. Fujtajbl.
Přiznávám, že u lidí z určitých oborů marně očekávám jistou štábní kulturu. Takhle mě rozsekalo, když se mě doktor zeptal, jestli jsem si jistá, že nejsem s tou nohou i mentál. Na jednom manažerském kursu mi zase tvrdili, že jsem to kulhání nerozdejchala, když ho v životopisu tajím. V jiné společnosti se mě pro změnu na osobním ptali, kde mám vozejk, když jsem ten invalida. Taky už jsem lidem z médií vyvracela, že mám mrtvici nebo že jsem během života chytla a rozcvičila obrnu.
Jestli v terminologii tápete, buďte v klidu. Já taky, ona totiž není nijak uživatelsky přívětivá. Handicap a diagnóza zní dost učeně, být postižená nebo invalidní je trochu depka, ale nějak se holt o stavu věcí mluvit musí. Na chromou a omezenou se fakt necítím, mrzák a kripl je zlý, chudák ještě horší. Pajdat se mi nelíbí. Být malá brunetka s tou nohou zní jako pokračování Velkého blondýna s červenou botou. Zdrobněliny nemusím, kriplík mi zní jako vzteklej ratlík. Lidé s diagnózou mezi sebou sice často mluví dost drsně, ale použití týchž pojmů od vás může působit nepatřičně a trapně.
To jsem vám to usnadnila, co? Tak jinak. Pořád platí, že když nevíte, jestli a jak do toho, zeptejte se, nejlépe přímo toho, o kom chcete mluvit. Univerzální poučky moc nefungujou, zato cit pro situaci ano. Třeba mně se docela osvědčilo říkat, že špatně chodím, aspoň u toho nepotřebuju slovník, panáka na kuráž nebo kapesník.
Musí existovat způsob, jak diagnózy, nemoci a různé odlišnosti začlenit do hovoru. Učme se to. Jinak z nich uděláme ještě děsivější a sterilnější záležitosti, před kterými každej radši zdrhá. Navíc se jim tak nemůžeme ani zasmát, a to by nebyl dobrej tah. Ani pro začátek, ani na konec.
Foto: archiv Heleny Tutterové
