Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

V předchozích textech jsem se zabývala různými formami ableismu a dnes bych se ráda podívala na jednu diskriminaci, kterou najdeme snad mezi všemi jeho formami.

Jde o takzvaný gatekeeping. Toto slovo pochází z angličtiny a doslova znamená „střežení brány“. Přeneseně pak označuje situace, kdy někdo rozhoduje o tom, kdo bude mít přístup k určitým informacím nebo do určité skupiny.

Ne vždy je to samozřejmě špatně. Lékařem se může stát pouze absolvent všeobecného lékařství, protože kdyby tomu tak nebylo, jistě by na světě přibyla řada zbytečných úmrtí. Stejně tak je naprosto v pořádku zakázat vysokým náklaďákům průjezd nízkými tunely, protože by se v nich jinak zasekly (jednou jsem kvůli tomu přišla pozdě do školy).

V některých chvílích je však takové omezování minimálně problematické. Zůstaneme-li u postižení, vzpomeneme si určitě na situace, kdy někdo někomu postiženému v něčem brání právě proto, že je postižený.

Chcete invalidní důchod? Nestačí, že máte razítko od doktora, že vám chybí pravá ruka; váš doktor musí vyplnit dotazník pro správu sociálního zabezpečení a posudkový lékař rozhodne, jestli jste dostatečně postižení, aby vám mohl být vyplacen, případně do jakého stupně postižení vlastně spadáte.

Píšete někam zkušenost s tím, jak se vám žije jako autistovi? Určitě se najde někdo cizí, kdo vám napíše, že vy přece nejste skutečný autista, protože umíte psát na počítači, máte maturitu a chodíte sami do kina. Co na tom, že máte diagnózu nebo prostě do definice autisty skutečně spadáte… Podle některých lidí tam smí patřit jen hrstka vybraných.

Možná si teď vzpomenete na heslo „rozděl a panuj“ a nebudete daleko od pravdy. Když si nějakou utlačovanou skupinu lidí rozdělíte na ještě menší, navzájem nepropustné skupinky, mezi nimiž ještě vytvoříte rivalitu, bude se vám lépe ovládat.

Lidé, kteří jsou považováni za méně postižené, sice nemají nárok na kompenzační pomůcky a další věci, které skutečně potřebují k tomu, aby mohli důstojně žít, zároveň je však okolí podporuje v přesvědčení, že jsou vlastně díky tomu „lepší lidé“, kteří na rozdíl od těch „horších“ nejsou závislí na nikom dalším.

A naopak: lidi, kterým přiznáme nějakou tu pomoc, zase nevnímáme jako dostatečně hodnotné. Jsou to prostě až takoví lůzři, že jim musíme něco věnovat ze státního rozpočtu. Na druhou stranu, jsou to ti „skutečně“ postižení. Ne jako ti, kteří nemohou jíst lepek, ale udělali si tři doktoráty.

Když jste takhle rozděleni, je jednoduché se na sebe dívat skrz prsty. Ti jsou horší, ale my jsme lepší. Nejsme jako oni. Vtip je v tom, že jako oni právě jsme.

Samozřejmě, mohli byste namítnout, že každá skupina má své nevýhody, které jsme si ostatně již uvedli. To je pravda, ovšem pokud byste se chtěli přesunout do druhé, přišli byste o ty výhody, které máte teď. Komu to prospívá? Rozděleným lidem ne; vyhovuje to naopak těm, kteří je takhle rozdělili. Aneb když se dva perou, třetí se směje.

Z tohoto důvodu bychom my, kteří máme nějaké postižení, měli preferovat vzájemnou spolupráci místo toho, abychom si tvořili exkluzivní kluby pro ty, kteří mají „lehčí“ nebo „těžší“ handicap. Je jednodušší se navzájem považovat za rovnocenné osoby a snažit se o společný cíl než se drolit a nikdy nic nezměnit.

Stejně tak my, kteří stojíme mimo tyto skupiny, bychom neměli lidi vyčleňovat a bránit jim v přístupu k věcem, na něž mají právo. Tím, že někoho řadíme mezi více či méně postižené, nikomu nepomáháme; naopak, jak jsme si ukázali, bráníme lidem v tom, aby se navzájem poznali a sami se rozhodli, jak se budou organizovat.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!