Nikdy jsem nepatřila do žádné subkultury. Sice už dávno nejsem v pubertě, kdy člověk neustále řeší přináležitost k nějaké skupině, ale mám pocit, že hledání svého místa ve světě skrz identifikaci s určitou rolí se mě stále týká. Je to nikdy nekončící proces. Jak víme z vývojové psychologie (a jistě to odtušíme i z vlastní zkušenosti), v době dospívání jde hlavně o partu kamarádů a počátky profesní orientace. V mladší dospělosti člověk vedle vztahů řeší především studium a práci.
Já se mentálně nacházím někde uprostřed. Nacházím se v mladší dospělosti, do subkultury stále nepatřím, ale kamarádů mám více než v pubertě. Maslow by mě asi pochválil, a to i za studium a práci. Na kontě jeden titul, a co se týče profesní orientace, dávám si sice pauzu od intelektuální práce, ale mám větší představu o tom, co chci dělat. Potud v pořádku. Pořád mám však pocit, že bych měla někam patřit. Do party kamarádů, do kolektivu kolegů, do skupiny žen cvičících jógu. Kamkoliv, kde mi ostatní lidé dají nálepku „tohle jsem já“.
Ale proč jsem začala mluvit o subkulturách? Jako náctiletá jsem poslouchala metal a oblékala se výhradně do černé. Rodiče to mají zafixované jako emo či gothic, a pravda je někde uprostřed. A co se nestalo, nedávno jsem začala poslouchat gothic rock a post-punk. Do černé se sice už moc neoblékám, ale zaselo to ve mně semínko touhy jít někam do klubu zatancovat si na osmdesátkovou temnou hudbu a mít přesně ten pocit „tohle jsem já, sem patřím“.
Jelikož jsem starší, beru to už trochu s nadhledem. Nebo to tak bylo vždy? Nikdy jsem moc neřešila dilema, na kterou party jít nebo kdo mě kam (ne)pozval. Přišlo mi to směšné. Vždy mi šlo spíše o vnitřní pocit, o to, abych obstála sama před sebou. Samozřejmě, řeším to, chci někam patřit, ale uvědomuji si, že tím, kdo mě nejvíce definuje, budu vždy já sama. Sama se sebou budu až do smrti. Chci proto se sebou dobře vycházet a příliš nespoléhat na uznání okolí. Chci se také neidentifikovat se svou nemocí. Už se nevyžívám v googlení nejrůznějších diagnóz. Z toho už jsem vyrostla. Nemoc pochopíme skrz zdraví a naopak. Je proto dobré umět být sám se sebou.
Foto: Pixabay
