Kdyby mi někdo před pár týdny řekl, že napíšu článek o infodumpingu neboli sypání informací, velmi bych se tomu divila, neboť jsem v té době netušila, co to ten infodumping je. Je to zvláštní, protože ho provozuju snad celý život, ale až dosud jsem nevěděla, že má speciální název. Proto jsem se ostatně o něm rozhodla napsat.
Infodumping je složenina dvou anglických slov: info, což je zkratka slova information a hovorový výraz pro informaci, zatímco dumping je gerundium a podstatné jméno slovesné odvozené od slova dump, což znamená „vysypat“ nebo „zahodit“. V podstatě to znamená „vysypávání informací“. Jedná se o endocentrickou složeninu, což znamená, že jeden z kmenů slova (v tomto případě info a dumping) funguje v rámci složeniny jako řídící (dumping), zatímco druhý kmen ho rozvíjí (info). V angličtině jich je bezpočet: keyword (klíčové slovo), rainforest (deštný prales) atd., zatímco v češtině se jedná například o slova voděodolný nebo kovošrot…
Ano, v předchozích dvou větách jsem provedla infodumping – vypustila jsem na vás hromadu informací více či méně souvisejících s tématem, aniž byste o to stáli a aniž by to hlavní téma rozvíjelo.
Tohle je věc, která se autistům stává – nevím, jestli všem, ale mně a minimálně hromadě dalších ano, jinak by takové slovíčko nikdy nevzniklo. Většinou se do diskuzí zapojujeme tak, že vypouštíme na každého, kdo od nás strachy neuteče, tunu informací, které o tématu víme. Ale někdy se taky stane, že s infodumpingem začneme sami od sebe, když se chceme s dotyčným prostě nějak bavit.
Proč ale něco takového děláme? Jeden autista to přirovnal k buňce nebo houbě, která nasává jakoukoliv tekutinu, do které ji hodíte, ale aby nepraskla, musí si od té tekutiny občas ulevit.
Krom toho, že je pro některé lidi infodumping otravný (na druhou stranu, pro mě je zase otravný small talk), tak vám může činit potíže ve škole. Na základce ani střední škole infodumping nikomu moc nevadil, ale jakmile jsem nastoupila na vysokou školu, zjistila jsem, že bude potřeba v písemných pracích používat jenom informace, které nějak rozvinu do argumentu. Bohužel se mi to dlouhou dobu nedařilo a vyučující mi říkali, že mám seminární práce plné informací, které nemají žádnou strukturu.
Nedělo se mi to ale jen ve škole – když jsem psávala sloupky do Deníku Referendum, stávalo se mi, že se mi ozval někdo z redakce a řekl mi, ať se ve svých sloupcích držím tématu a neodbíhám jinam.
Trvalo mi dlouho, než jsem se ve škole a v psaní publicistických textů dopracovala k omezení infodumpingu. Lépe se mi psaly seminární práce z lingvistických předmětů, protože, jak říkala vyučující na historickou lingvistiku, lingvistické seminární práce nemusejí být na rozdíl od literárních „hezké“. V odborných pracích, ve kterých byly sem tam nějaké rovnice, jsem se orientovala lépe než v pracích plných metafor a metonymií. Nicméně až v posledním ročníku jsem dostala z kulturálních předmětů známky, s kterými jsem byla spokojená. Na magisterském studiu jsem už naštěstí studovala přímo lingvistiku, takže jsem literární, filmové a další rozbory hodila za hlavu.
Samozřejmě to neznamená, že bych se infodumpingu ve svém životě naprosto zbavila. Mám štěstí, že jednak žiju ve věku, kdy existují sociální sítě, jednak to, že mám kamarády, na které mohu informace bez obav vysypávat a oni mi to nikdy nevyčtou. Takže má facebooková i twitterová zeď je zahlcena zajímavostmi z oblasti lingvistiky, matematiky, biologie a dalších oborů, protože tam existují neomezené prostory. Dokonce se mi stává, že někteří moji kamarádi taky infodumping provádějí, i když autisté nejsou, byť mají ADHD. Stává se, že se sejdeme, jeden druhému sdělujeme, co víme, a když se loučíme, jsme aspoň o něco chytřejší, protože jsme se navzájem poučili.
Takže sypání informací má své výhody.
Foto: archiv Ivany Recmanové
