Musím se k něčemu přiznat. Když jsem byl kluk, během dětství jsem se někdy dost bál. Bál jsem se, že když nebudu říkat pravdu, bude to se mnou zlé. Vždycky jsem si říkal, že když budu lhát, možná mě potrestají rodiče, nebo výčitky svědomí. Ale když jsem někdy udělal něco fakt špatně, bál jsem se to přiznat. Dokonce jsem někdy ze strachu lhal. Ale pamatuji si dodnes ty trýznivé výčitky. Co se to ve mně vlastně dělo? Z čeho jsem je měl? Řekl bych, že jsem prožíval vnitřní konflikt. Šlo o můj vnitřní boj – napětí mezi tím, co se nemělo stát, a tím, co se skutečně stalo a nešlo vymazat z vědomí, z paměti. Moje lež byla pak jen zoufalý pokus udělat v sobě i navenek „jakoby nic“ – pokus o výmaz skutečnosti a zapomenutí. Lež mi však nakonec pomohla k uvědomění, že je to ta nejhorší, nejtěžší, nejdelší a nebolestivější cesta od pravdy k pravdě. Jak to? Vyfantazíruji až na závěr, prosím, jen chvilku trpělivosti.
Dnes se dívám na denní zpravodajství a sleduji komentáře na internetu a sociálních sítích. Přitom stále dokola narážím na jedno slovo, které zapleveluje veřejný prostor jak bolševník velkolepý. To slovo je FAKE. Výkladový slovník praví, že to je cokoliv, co bylo uděláno tak, aby budilo dojem, že to je něco jiného, než to opravdu je. Komplikované? Tak si pod tím představme třeba falešný diamant ze skla. Blyští se stejně, vypadá stejně, ale ve skutečnosti (!) je to skoro bezcenná cetka. Vykřičník jsem přidal záměrně, protože jak vlastně rozlišit skutečnost od ne‑skutečnosti ve zprávách, v médiích? Je to těžké, ale zkusím dát alespoň nějaké přibližné vodítko. Nejprve to zkusme obecněji. Fake je křivé svědectví, pokřivená realita, je to záměrná, účelová lež.
Tady je to obecné rozlišovací vodítko: kdykoliv a kdekoliv narazím na nějakou zprávu, svědectví či informaci, ptám se, k čemu je ta informace dobrá? Proč mi to ten subjekt vlastně říká? To „proč“ je skutečně důležité, protože zde se ukrývá onen účel, záměr. Jakou emoci ta zpráva ve mně vyvolává? Co ode mě očekává za reakci? Chce mě šokem motivovat k rozšíření šoku i na ostatní, protože emoce jsou nakažlivé? Každá informace v sobě nese nějaké poselství a něco ode mě očekává. Důležité je to hlavně na sociálních sítích. Když se mi něco nezdá, rovnou se zeptám, proč mi to vlastně sděluješ, proč to píšeš a šíříš? Co od toho chceš a co si od toho slibuješ? A co když se ptát napřímo nemohu, když je sdělení jednostranné (televize, rozhlas, písemné zpravodajství)? Jak vlastně odlišit pravdu od nepravdy, když obojí lze vlastně masově snadno vyprodukovat? Nikdo totiž prakticky nemá dost času, aby si mohl na vlastní (s)vědomí každou informaci do puntíku ověřit. Často je to skutečně otázkou víry. Věřím tomu, co říkáš, protože nevěřím, že bys mě chtěl(a) podvést. Čím bližší člověk, tím je lživý podvod zákeřnější, protože se může šířit od někoho, komu důvěřuji. Jsou chvíle, kdy na rozpoznání pravdy mnohdy sami nestačíme.
Naštěstí však nejsme úplně sami, informační věk také nabízí různé nástroje, jak ověřovat informace, pokud ověřovat chceme. Zde jsou některé z užitečných nástrojů a dalších zdrojů nápomocných k odkrývání pravdy a potlačování lží. Říká se tomu fact-check: Google factcheck vyhledávač, Isthiscredible?, AFP factcheck, Faktické info, Manipulátoři.cz… A jak je to nakonec s tou lží a pravdou? Lež je nevyvratitelné přesvědčení. Pravda je naopak vyvratitelná, lze ji přerývat, podrývat, nahrazovat, dokola vykořeňovat, přeformulovat, nekonečně editovat. A tím se v důsledku zakořeňuje pevněji a pevněji. Zatímco lež z paměti vypadává, není možné v lidské mysli udržet navždy jednu lež, takže se brzy prozradí. Pak ji lze pouze nahradit lží jinou. A tímto vylháváním se ze lži se nakonec lež stává pravdou, protože právě takto se pravdy dobíráme. Právě v okamžiku, kdy člověk musí nahradit jednu lež lží jinou, přiblíží se pravdě. O milimetr, o píď, ale k pravdě.
Foto: Pixabay
