Minulý týden se uskutečnily v americkém Jersey City oslavy 30 let od vyhlášení zákona o Američanech s postižením. Pořádaly se online workshopy, promítání a také panelové diskuse o umění a postižení, například o přístupnosti. Organizátorkou byla Bojana Coklyat-DiFeo, bývalá Fulbrightova stipendistka na Masarykově univerzitě v Brně.
Vznik ADA
Zákon o Američanech s postižením (anglicky Americans with Disabilities Act, zkráceně ADA), který zakazuje diskriminaci na základě postižení, vešel v platnost v USA 26. července 1990. Podepsal ho tehdejší prezident George Bush a jeho syn George W. Bush podepsal jeho novelu, která platí od 1. ledna 2009.
Zákonu předcházela desetiletí protestů a lobbování lidí s postižením. Těsně před jeho schválením skupina tělesně postižených aktivistů dorazila k budově Kapitolu ve Washingtonu, sídla Senátu a Sněmovny reprezentantů.
Následně začali šplhat po schodech ke vchodu. Nejmladším účastníkem protestu byla Jennifer Keelan, žákyně druhé třídy základní školy s mozkovou obrnou. Po letech sdělila, že její odvaha a výdrž přiměly politiky zákon podpořit. Akce dostala název „Capitol Crawl“ neboli „Šplh na Kapitol“.
Festivalová diskuse
Ke třiceti letům výročí tohoto zákona uspořádala Bojana Coklyat-DiFeo, bývalá držitelka Fulbrightova stipendia (s níž jsme letos vydali rozhovor), festival plný diskusních a vzdělávacích akcí.
Veškeré události se uskutečnily online a zároveň se organizátorka pokusila o co největší přístupnost, tudíž například panelová diskuse byla simultánně tlumočena do amerického znakového jazyka a při promítání filmu byl k dispozici zvukový popis obrazu.
Jednou z panelových diskusí festivalu byla „Disability Justice: New Frameworks for Organizing Access in Jersey City“ neboli „Spravedlnost v oblasti postižení: nové rámce pro organizaci přístupu v Jersey City“. Moderovala ji sama organizátorka.
Mezi panelisty se objevily Sarah Burroughs, konzultantka přístupnosti, Amanda Levie, zakladatelka a ředitelka divadla No Peeking Theatre, spisovatelka teri.zin, Natalie Cisneros, obhájkyně inkluze, básnířka Samantha Benvissuto a umělkyně Angela Kariotis.
Při pohledu na účastníky člověk zjistí, že je tvořily pouze ženy. Jak bylo poznamenáno, diskusím o postižení obvykle dominují běloši a muži, tudíž tento panel přinesl změnu.
O diverzitě se diskutovalo několikrát. Teri.zin poznamenala, že jako černoška měla na literárním trhu problém vydat a propagovat svá díla kvůli předsudkům nejen vůči lidem s postižením, nýbrž i vůči černochům. V minulosti byly v USA (a nejen tam) na černoších testovány různé léky, jelikož panovalo přesvědčení, že necítí bolest.
Diskuse o duševním zdraví mezi černochy je stále tabu a v americké společnosti se zdůrazňuje stereotyp silné a nezlomné černošky. Do tohoto narativu obtížně vstupuje každodenní realita.
S vlastními zkušenostmi přispěly Samantha Benvissuto, která hovořila o nepochopení manických epizod ze strany svého okolí, i Sarah Burroughs, jež zmínila, jakým způsobem jsou diskriminováni lidé se skrytým postižením. Jelikož nemusí být viditelné, může být obtížné získat přiměřené úpravy, aniž by člověk musel postižení dokazovat.
Panelová diskuse přinesla posluchačům i poznatky z oblasti umění. Podle Amandy Levie bude nutná reforma divadel, jelikož tento druh umění umírá. Divadla totiž nejsou inovativní a přístupná lidem. Zatímco u filmů není problém si promítat skryté titulky, v divadlech se teprve postupně prosazuje např. tlumočení do znakových jazyků.
Velký problém nemají jen umělecké instituce, nýbrž i orgány veřejné správy, jak zaznělo v diskusi. Bojana Coklyat‑DiFeo upozornila, že americký stát New Jersey má sice na stránkách uveden odkaz na poradní orgán pro přístupnost, nicméně po kliknutí je člověk zaveden na prázdnou stránku.
Další poznatek, který překračuje hranice umění, přinesla Angela Kariotis: jako společnost máme problém s empatií. Chápeme ji jako vcítění se do druhých, nicméně jsou situace, kdy se nám to nemůže podařit, neboť nemáme stejnou zkušenost. To ovšem neznamená, že bychom pro ně neměli mít pochopení ani respekt.
Tato myšlenka by mohla být výzvou do budoucna, jak přistupovat k lidem s postižením: Respektovat druhé i přes nepřenosné zkušenosti a hledat společné cesty k prosazení vlastních práv.
Bojana Coklyat-DiFeo je americká výtvarná umělkyně, s níž jsme letos uveřejnili rozhovor. Je absolventkou Newyorské univerzity a předchozí akademický rok strávila na Masarykově univerzitě v Brně výzkumem přístupnosti českých galerií.
Foto: Mike DiFeo
