Je maminkou dvou synů, která si prošla poporodními depresemi a úzkostmi. Své zkušenosti se před lety rozhodla veřejně sdílet a nyní působí jako peer konzultantka v organizaci Úsměv mámy, která provází maminky v období, kdy se u nich vyskytnou psychické obtíže spojené s příchodem miminka. S Adélou Sedlákovou, jejíž cesty k této organizaci vedly nejprve přes vlastní ilustrace, jimž se stále věnuje, jsme si povídaly o důležitosti osvěty a informovanosti maminek v oblasti duševního zdraví.
Organizaci Úsměv mámy, která poskytuje mimo jiné podporu maminkám s psychickými obtížemi a přes kterou se my dvě potkáváme (alespoň online), jste oslovila nejprve s nabídkou vlastních ilustrací pro sociální sítě. Jste zároveň maminkou dvou synů. Je umění něčím, co vám v mateřství pomáhá se odreagovat, přenést myšlenky jinam?
Ano, umělecká tvorba je pro mě úžasným nástrojem k odreagování, kdy se soustředím jen na danou chvíli a činnost. Nejčastěji jde o malbu akvarelem nebo digitální tvorbu na tabletu. Papír a barvy mají větší sílu, jsou pro mě více relaxační, ale obě techniky jsou mi blízké a každá má své kouzlo. Volná výtvarná tvorba je pro mě také cestou k vyjádření pocitů a myšlenek. Musím si na to ovšem najít klid, což s dětmi bývá reálné jen později večer. Ale já nejraději maluji v noci, takže se to naštěstí s režimem dětí slučuje.
Máte osobní zkušenost s poporodní depresí a úzkostmi. Mohla byste toto období přiblížit? Dokázala byste říct, co bylo spouštěčem vaší duševní nepohody?
Mám zkušenost s depresí a úzkostmi, a to po obou porodech. Po tom prvním jsem začala mít obtíže již v porodnici – pocity strachu, plačtivost, lítostivost, ale zároveň velkou snahu to ustát a dát tomu čas. Říkala jsem si, že doma, v bezpečném a vlastním prostředí, to bude lepší. Bohužel se obtíže prohlubovaly: cítila jsem se permanentně roztěkaná, měla jsem tlak na hrudníku, přidaly se pochybnosti, jestli zvládám být mámou, protože syn byl hodně plačtivý a špatně spal. Mně také chyběl dostatečný spánek, do toho jsem měla problémy s kojením. V hlavě se mi honily černé myšlenky a nechápala jsem, co se to se mnou děje. Během dvou týdnů po porodu jsem se svým způsobem zhroutila a úplně vypnula. Ten vnitřní tlak, roztěkanost, úzkosti přešly do deprese, kdy jsem byla jako zoufalý zhroucený pytel. Fungovala jsem jen jako robot, přestala jsem vnímat a cítit kladné emoce, nedokázala jsem bez pomoci rodiny pečovat o svého syna. Měla jsem mozek jako v mlze a jako bych koukala na svět přes nějaké špinavé sklo. Nedokázala jsem plně vnímat okolí. Byla jsem plná smutku, beznaděje, neměla jsem chuť na jídlo, na to se s někým vidět, vyjít ven. To vše jsem zpovzdálí vnímala, uvědomovala si, co se to děje, a děsila se toho, že to takhle zůstane, že to nejsem já. Nešlo to překonat. Což mé stavy prohlubovalo a byla jsem velmi plačtivá a nechtěla jsem takto žít. Pomohla až antidepresiva, reagovala jsem na ně rychle a dobře. Po nástupu účinků léků se začala moje mysl projasňovat, medikace mi pomohla vyhrabat se z nejhoršího. Ještě pár měsíců to bylo s náladou a energií houpavé, občas se objevily horší dny, ale těch ubývalo. Až do doby, kdy jsem léky se souhlasem lékaře začala vysazovat, zhruba rok a půl od prvního porodu.
A jak to bylo s druhým porodem?
Vůbec mě nenapadlo, že by se situace mohla opakovat. V průběhu druhého těhotenství jsem neřešila předchozí zkušenost poporodní deprese na gynekologii ani jsem nekontaktovala svého psychiatra. Bylo mi dobře a já si myslela, že obtíže po prvním porodu byly způsobené mladším věkem a nezkušeností s mateřstvím. Po druhém porodu se však situace opakovala. Hned třetí den po něm mi to bylo jasné. Poznala jsem to okamžitě a tentokrát to nenechala jen tak. Konzultovala jsem vše už v porodnici, za několik dnů jsem šla znovu pro antidepresiva. Oba porody mají podobný příběh. Obtíže se opakovaly, jen už jsme všichni doma věděli, co se děje a co mi pomůže. Je patrné, že jsem začátek po prvním porodu přepálila: byla jsem křehká, nějaká obtíž se rozjížděla, ale já se snažila ji za každou cenu potlačit. Obecně je těch faktorů vždy více. Já mám i rodinnou zátěž, to také mohlo hrát roli v opakování poporodní deprese.
Vysledovala jste za tu dobu první spouštěč, něco, co by vám pomohlo obtížím předejít?
Varovné signály jsem dohledala až zpětně. Ale i tak z toho mohu čerpat do budoucna, kdyby se něco opět ukazovalo. Pravděpodobněji si symptomy dříve propojím a vznikající obtíže nenechám rozjet. Je důležité také říct, že před několika lety ještě nebyla osvěta v této oblasti na dnešní úrovni. Já netušila, že když má žena předchozí zkušenost s psychickými problémy, zvyšuje se riziko, že se obtíže mohou opakovat. V takové situaci je dobré být informovaná, mít nějaký krizový plán a vědět o možnostech pomoci. Což jsem neudělala, neměla jsem žádné informace.
Jako peer konzultantka působíte již několik let. Mohla byste tuto profesi přiblížit? Jsou nějaká specifika pro tak citlivou oblast vaší působnosti, jakou je mateřství?
V první řadě je třeba říct, že peer konzultantka není zdravotník, psycholog ani psychiatr, nemůže tedy předepisovat ani měnit medikaci. V mé specializaci je to žena s vlastní zkušeností, ze které čerpá, je odborně proškolená a stabilizovaná. Práce peer konzultantky, konkrétně v Úsměvu mámy, obnáší proškolení v problematice psychických obtíží v těhotenství a po porodu, v oblasti krizových situací při práci, školení, jak komunikovat s klientkou, nastavení hranic a limitů peer podpory a podobně. Máme také rozšiřující interní vzdělávací okénka, která vedou odborníci z oboru a týkají se například rodinného systému, krizové telefonické komunikace, vývojové psychologie, traumatu a dalších témat.
Podle vašeho profilu na webu Úsměv mámy jste se vzděláním a erudicí v oboru peer konzultantky nezahálela. Zároveň hodně přispíváte do médií. Je pro vás sdílení osobní zkušenosti s veřejností (nejen s klientkami) určitým vyrovnáním se s náročným obdobím?
Osvětové aktivity Úsměvu mámy vnímám jako velmi důležité. A to nejen pro naše klientky, které obtíže právě řeší. Sama vím, jaké to je. Já se po prvním porodu za své obtíže styděla. Měla jsem pocit, že o svých problémech nemohu nikomu říct; jako by to, co jsem prožívala a jak jsem se chovala v rámci poporodní deprese a úzkostí, bylo něco nepřípustného. Ale po druhém porodu, kdy jsem poznala Úsměv mámy a více se do činností organizace zapojila, jsem jednou sdílela svůj příběh na sociálních sítích a v ten moment mi došlo, že o mé zkušenosti už vědí všichni a že už se nemusím stydět. Že dokonce toto sdílení může někomu i pomoci. Proto jsem nadále aktivní v osvětových činnostech, v přispívání do médií a podobně. V Úsměvu mámy dostáváme úžasné zpětné vazby a vidíme, že sdílení vlastních příběhů má smysl. A ano, můj první krok, tedy jít s kůží na trh a přestat se stydět, byl pro mě velmi terapeutický.
Mohla byste říci, kde jsou možnosti a limity práce peer konzultantky?
Obecně jde především o podporu klientky, o vztah založený na důvěře a otevřenosti v tématu psychických obtíží, o maximální pochopení ze strany peer konzultantky. Nedílnou součástí peer podpory je předání naděje, že bude lépe. To je velmi důležité. Vnímám, jak pomáhá, když klientky vědí, že jsem sama prošla poporodní depresí a úzkostmi. Tím jim mohu dát skutečnou naději na zlepšení, maximální pochopení a podporu.
Jak relaxujete? Co vám pomohlo v náročném období psychických obtíží?
Jsem permanentně s dětmi, do toho kombinuji práci a vzdělávání syna, který je na domácím vzdělávání. Moc času na sebe mi tedy nezbývá. Nejraději mám dny, kdy svítí slunce, kdy můžeme být venku. Raduji se z maličkostí, vážím si toho, jak s manželem a dětmi žijeme. Miluji cestování a kluci to mají stejně, takže je to radost s nimi někam vyrazit. Ráda si také zacvičím jógu. A samozřejmě mě naplňuje malování.
V současné době se hodně skloňují profese jako kouč, mentor, ale spíše v tom výkonovém slova smyslu. Profese peer konzultantky, obzvlášť v oblasti mateřství, na mě naopak působí téměř pečujícím dojmem. Přitom je mi jasné, že musíte mít nervy ze železa, i kdybyste byla „jenom“ máma. A k tomu být někomu oporou v mateřství, zvlášť když má dotyčná maminka psychické obtíže, to je dvojnásobné kombo.
Přesně tak. Peer konzultantka především opečovává, empaticky podporuje a povzbuzuje, pomáhá vydržet to nejhorší období, po kterém bude lépe. A nepopírám, peer konzultantství je náročné na psychiku, na energii a vyžaduje stabilizovaný stav a odolnost. Zároveň je to však velmi smysluplná a záslužná práce, kde vidíte výsledky, situace, kdy se klientkám uleví, kdy se zlepšují, někdy stačí vážně málo. Máme mnoho krásných zpětných vazeb a to nás žene dál.
Je něco, co byste vzkázala čtenářům Inspirante, případně maminkám, které mají pocit, že se jich toto téma týká?
Ráda bych jim vzkázala, že na to nejsou sami. Mohou se obrátit na organizaci Úsměv mámy, kde se jim dostane podpory, pochopení, pomoci a v případě potřeby i kontaktu na psychology, psychoterapeuty a psychiatry. Mohou se na nás obracet jak ženy těhotné, tak po porodu. Mohou být od porodu i delší čas, obtíže se totiž někdy objeví až s odstupem času nebo se kumulují. Jako první krok je dobré navštívit naše webové stránky www.usmevmamy.cz a web pražského centra Úsměv mámy www.centr-um.cz, kde získají informace o problematice psychických obtíží v mateřství a jejich příznaků, mohou si přečíst skutečné příběhy, najdou tam kalendář akcí. Také si mohou vyhledat v mapě kontaktů nejbližší buňku Úsměvu mámy a kontaktovat nás. Ráda bych ještě chtěla zdůraznit, že když se nějaká psychická nepohoda objeví, je dobré to řešit brzy, nenechávat to rozjet bez pomoci. Není to žádoucí ani pro maminku, ani pro dítě. Problémy se mohou začít prohlubovat a déle trvá návrat ke klidu a radosti. Ať se maminky nebojí svěřit se svým nejbližším, například kamarádce, nebo ošetřujícímu lékaři, ať už jde o praktika či gynekologa. I tohle může být dobrý první krok k řešení vznikajících potíží. Sama jsem si prošla těžkou poporodní depresí s úzkostmi dvakrát, tak přidám poselství na konec: Ač to tak někdy nevypadá, po bouři zase vysvitne slunce.
Foto: Adéla Sedláková
