Kdo jsme, čím jsme, kde a jak žijeme, jak vypadáme, jak moc jsme nemocní, zdraví, chudí, bohatí – to vše je nepodstatné ve chvíli, kdy dojde na jednoho společného jmenovatele. Pozornost. Všichni po ní prahneme. Chceme být milováni, vnímáni, opečováváni, oceňováni, chráněni. Mnohým z nás dělá ještě větší radost poskytnout hřejivou náruč ostatním. Vytvořit pro ně láskyplné zázemí, být jejich důležitou a nepostradatelnou součástí. Jeden pro druhého, ruku v ruce.
Schovat se někomu pod křídla a schovat někoho pod ta naše. Občas křídlem plesknout a povzbudit, popostrčit dál či posunout na pevnější cestu, ukázat další možný směr. Tím dáváme životu smysl. Vždyť snad každý chceme k někomu a někam patřit. Do dobré společnosti. Rozumět si, být tady pro sebe. Dělat dny hezčími, naplněnějšími, vzácnějšími, veselejšími, snazšími. Zažívat kouzlo jedinečné a nenahraditelné vzájemnosti.
Nezbytné je však spoléhat se v první řadě na vlastní křídla. Ne vždy máme svého anděla po boku, ať už na sebe bere jakoukoli podobu – lásky, rodiny, přátel, spolupracovníků, štěstěny… Musíme být sami sobě hnací silou, oporou, parťákem a kamarádem, rádcem, mudrcem. Nesmíme se zradit vydáním se napospas těžkostem; překážkám daným vnějšími okolnostmi, stejně jako těm zrozeným z vlastních záludných myšlenek, pocitů a postojů, závislostí. Budeme tak šťastnější, vyrovnanější, silnější. Tím zde budeme připraveni rovněž pro ty, kteří chtějí být s námi nebo nás potřebují. Kruh se uzavírá…
– Není jediné lásky, jediného přátelství, které by prošlo naším osudem a navěky ho neovlivnilo. –
– Člověk se nesmí pokoušet vstoupit do života druhých proti jejich přání. –
François Mauriac (oba citáty)
Foto: Pixabay
