Baví mě tradice, rituály i pohádky, jen jaksi retro. Hodně retro. Chtěla bych sníh v režii Josefa Lady, světlo z chaloupek a lucerniček, štrůdl, křížaly a dřeváky pod pecí. Úplně to na pohledu na ledničce vidím. Moderní doba má sice vlastní poetiku, respektive smysl pro drama, superhrdiny a vlající pláště pomalu i na mandarinkách, ale snad v nás něco z těch původních malebných Vánoc i zim zůstalo. A kdyby náhodou ne, společné kafe, kakao nebo třeba punč si prostě zkusím vykoledovat.
Když jsou svátky ve vzduchu od půlky září a v regálech začátkem října, nemůžu se dočkat listopadu, logicky očekávám jarní kolekci. Místo toho se všechno blejská, hlasy se posunou o oktávu vejš a nezbytnosti o regál níž. Dekor ovládnou jeleni a sobi, hřebíček a vanilka se sypou málem i do vlasů. Korunuje to nefalšované rodinné štěstí, kde si táta hladí čerstvě oholenou tvář, máma má mísu z IKEA, Ema mele do mobilu a Emil krmí venku srnku, protože plyšáky má v pračce. Známí jsou věčně na párty kvůli rozsvěcování stromků, domků nebo kočárkáren, zato kolegové testují první vzorky s příměsí rumu a skořice. Musí totiž ostatním připomínat, že existují i jiné papíry než balicí, jinak ty uzávěrky nedají.
Všichni vyhlížejí Ježíška. Ten je od plenek jasnej pedant až téměř laborant, protože vyžaduje vytepované koberce, vybělené záclony, vyžehlené tapety a vyluxováno i za peřiňákem. Věci nosí zásadně v pravoúhlých krabicích, což vysvětluje, proč se jelení lůj najednou prodává v setu s hráběmi a proč se k natáčkám přibaluje encyklopedie zavařování. Měkké dárky mají často oči, tlamy a uši, a protože příroda je láska, tyto propriety pak všem při nošení rozverně trčí zhruba v oblasti srdce. A od divé zvěře je jen krůček ke krmelcům a zásobování. Každá průměrná domácnost má totiž v prosinci jídlo pro půl sídliště a celou oboru na balkóně, pak na stole, časem tak nějak na salámu a nakonec kolem pasu.
Sváteční družba
Svébytnou disciplínou jsou vánoční přání. Není nad to, když zhruba od půlky měsíce přicházejí fotky větví, koulí, sněhuláků a u likérníku vyštafírovaných hlaviček s větami jako: „Pohodu a lásku, hlavně žádnou vrásku!“, „K Vánocům nechtěj nic, rodina je nejvíc“ nebo „Krásné klidné svátky a v bance zlata plátky“. Jako dejžto, nic jiného se na to totiž odpovědět nedá. Na opačném konci spektra jsou andílci, komety a postříbřené jedličky s všepohlcujícími poselstvími. Proto mám sem tam nutkání opáčit podobně slibně. Třeba fotkou vzdušného polibku na dívčí ruku: „Když neztrácíš dech ty, já nekoušu si nehty! PF 2026“. Nebo obrázkem plného kávového šálku s burcujícím: „Pohodu jak Brno a sílu drtit zrno“.
Fascinující je, že veškerej ten mumraj se prý děje proto, abychom se vnitřně usebrali a dopídili klidu. To sedí, já mám chuť se sebrat a utíkat daleko, což je ale v jedna plus okno celkem hlavolam. Nebo všem hračkám z okolí vyloupat baterky, zhasnout, vyvětrat z místnosti tu novotu mixnutou rituály a jít spát. To sice dřina není, jenže pak se nedozvím, jestli si ji ten princ biolog vůbec vzal, když se cestou zakecal s Šemíkem, stromem, studánkou, květinami a větrem. No co, moudrá babička měla na starosti celej kraj a trajdala bůhví kde. Přitom dá rozum, že se vyplatí chodit na kyslík a život konzultovat s někým, kdo má víc nohou, vrásek nebo aspoň chlorofylu než my.
Vypečenej čas
Já bych i mimo povinnosti ve vlastním království konzultovala ostošest. Ostatně s faunou a flórou hovořím běžně, jinochů a stařešin už jsem taky pár potkala. Jenže Ježíškovi na počest jsou teď všichni buď v letu, nebo ve smyku, podle toho, jestli věří v oblaka, nebo v sáně. A pak po exponované několikadenní socializační fázi začnou z domácího krbu vymetat drobky, prach a jehličí, aby tam mohli vyskládat ovladače na televizi a rachejtle, případně lyže.
Naprosto logicky tak sunu touhu po sdílení rovnou někam do ledna nebo února, ale to je čas diet, inventur a chřipek. V dalších plánech mě zastaví meteohlášky, pranostiky a školní rozvrh. Vychází mi z toho, že jsme se holt měli víc vídat v říjnu nebo v listopadu, jenže nevím, jestli jsem pozadu nebo v předstihu, a napsat si to nemám kam. Diář skončil omylem v troubě a další dny mi projasnil přímo ukázkově.
Proto navrhuju se konečně víc potkávat bez ohledu na datum. Svítit, zpívat, prskat a zobat spolu přece můžeme celej rok. A klidně s vůní hřebíčku a vanilky ve vlasech.
Foto: Pixabay
