Nedávno jsem zašla do cukrárny. Zdálo se to úplně jednoduché – vyberu si dort a koktejl a půjdu si sednout ke stolu.
Ve frontě, která naštěstí nebyla moc dlouhá, jsem si v duchu zvolila dort i koktejl a potom si je opakovala, abych na ně nezapomněla. Krtkův dort a banánový koktejl. Krtkův dort a banánový koktejl. Krtkův dort…
„Další! Kdo je na řadě?“
„Dobrý den. Dala bych si tady krtkův dort a banánový koktejl.“
„A chcete ten koktejl se šlehačkou?“
„Ano.“
Najednou mi vnitřní hlas řekl: Počkej Ivo, vždyť ty přece šlehačku nechceš, ne? Ale už bylo pozdě – dostala jsem banánový koktejl se šlehačkou, reklamovat jsem se to nepokoušela, protože jsem přece řekla ano, no ne?
Podobné situace se mi sem tam stávají – a nejsem sama. Když jsem byla letos na jaře hostem talk show Přicházíme v míru, Michal Roškaňuk, jeden z moderátorů, tam zmínil případy autistů, kteří potřebují na rozhodování trochu víc času. Jenže ne každý má s nimi trpělivost, a tak někteří rozhodnou za ně. Takoví lidé však přijdou o rozhodovací schopnosti, což je ovšem nebezpečné.
Mně se staly trochu jiné situace. Když jsem byla dítě a jednou se déle rozmýšlela, jeden dospělý na mě uhodil: „Odpovíš mi?! Ano, nebo ne?!“ Pochopila jsem, že musím něco říct, bez ohledu na to co, protože nejde o to, co se skutečně stalo nebo co skutečně chci, jde o to, že musím něco rychle říct. A tak jsem začala říkat věci, které jsem ani nechtěla, ale říkala jsem je, aby na mě nikdo nebyl zlý.
Takové chování může být nebezpečné. Čert vem šlehačku v koktejlu – nejsem alergická na laktózu ani se mi z mléka nedělá špatně, tak ji přežiju, byť to pro mě bude otrava (nezamýšlený vtip). Větší problém je, když vás někdo na základě toho, že musíte rychle odpovědět, vmanipuluje do něčeho, z čeho se lze obtížně dostat – výpovědi na policii, nechtěné sexuální praktiky a podobně. Mně se naštěstí nikdy nestalo, že bych při takové vážné situaci řekla něco, čeho bych pak litovala, ale je mi jasné, že dokud si nevydupu právo na pomalejší rozhodování, možná mě to potká.
S tím, jak se učíme v rámci duševního zdraví říci ne nebo si přiznat, že něco nevíme, bychom se měli zároveň učit rozhodovat se déle, nestydět se za to ani kvůli tomu nikoho nepranýřovat. Následky mohou být totiž stejné, jako když říkáte cokoliv, co není v souladu s vaší vůlí.
Foto: archiv Ivany Recmanové
