V každé třídě sedí v průměru 6 dětí s úzkostí a 8 s příznaky deprese. Neměli bychom to chápat jen jako čísla Národního monitoringu duševního zdraví žáků z roku 2023. Za každým číslem se odehrává konkrétní dětský osud, do velké míry závislý na rozhodnutí nás, dospělých. Zpráva Národního ústavu duševního zdraví dokonce uvádí, že odbornou pomoc by potřeboval každý třetí deváťák.
Agrese na vzestupu
Negativní trend zhoršující se psychiky dětí a mladistvých potvrzují i policejní statistiky. „Proti roku 2019 vzrostl počet dětí stíhaných za násilnou kriminalitu přibližně o čtvrtinu,“ upozornila pro Novinky.cz zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.
Společenskou debatu vyvolalo také únorové video z Hodonína, kde skupina dívek fyzicky napadla spolužačku. Závěr inspektorů byl pro většinu lidí překvapivý – nešlo podle něj o šikanu, ale o pouhou „potyčku“. Otázkou zůstává, proč mají žáci potřebu na sebe takto reagovat a nakolik je takové chování běžnou praxí. Komentáře pod článkem nebo i hlasy škol na Ústecku upozorňují, jak je šikana všudypřítomná.
Podle loňské studie HBSC z Univerzity Palackého (HBSC je Mezinárodní výzkumná studie o zdraví a životním stylu dětí a školáků) se do školy těší pouze 9 % českých dětí ve věku 11–15 let. Na otázku, kolik z nich se ve škole cítí bezpečně, odpověděla kladně méně než polovina. V porovnání s ostatními evropskými státy je Česká republika na konci tohoto žebříčku. A ve chvíli, kdy se děti necítí v bezpečí – což je jedna ze základních emočních potřeb –, nemohou podávat ani dobré výkony, které jako společnost tolik oceňujeme.
Světlo na konci července?
Červenec se zpočátku zdál pozitivním zlomem v chápání důležitosti duševního zdraví. Parlament totiž schválil novelu zákona, která má od 1. ledna 2026 zajistit školní psychology na každé základní škole s více než 180 žáky. Další dobrá zpráva byla, že začne fungovat tzv. dětský ombudsman – nezávislý hlas pro ochranu práv dětí (iRozhlas).
Jenže ještě v tomto měsíci přišla studená sprcha: Ministerstvo školství snížilo dotace preventivním programům, které se zabývají prevencí v oblasti duševního zdraví už roky. Jde o zavedené organizace jako například:
- Fokus Praha s programem Blázníš? No a!
- Nevypusť duši s programem pro středoškoláky/čky
Programy, které fungují, teď bojují o přežití
Nezisková organizace Nevypusť duši již téměř 10 let jezdí po školách a vyškolila přes 17 000 středoškoláků, jak pečovat o své duševní zdraví. V týmu působí lektoři, včetně tzv. peerů – lidí s osobní zkušeností s duševní nemocí. Zkrátka jsou cool, studenti jim rozumějí a školy je chtějí. Přesto se v půli roku dozvěděli, že na jejich programy stát nedá peníze. A tak organizace spustila sbírku na záchranu těchto workshopů. A současně pokládá důležitou otázku: „Jak je zajištěna regionální dostupnost prevence?“
Prevence se vyplácí, ale mizí
Naučit dítě nebo dospívajícího říct si o pomoc dřív, než se propadne do deprese, není jen hezká myšlenka. Je to něco, co mu může změnit život. Stát navíc na tom ve výsledku ušetří. „Každá investovaná koruna do prevence se vrátí až čtyřnásobně,“ připomíná organizace Nevypusť duši.
Nemluvě o tom, že v současné době najít odbornou pomoc trvá v průměru půl roku.
A zkuste si čekat půl roku, když je vám 15 a minuta v depresi trvá věčnost.
Řekla bych, že nejlépe se k tomu vyjádřil programový ředitel vzdělávací platformy EDUin Miroslav Hřebecký – přikládám zkrácenou verzi: „Je okřídleným rčením, že prevence vychází násobně levněji než léčba. Platí to i v oblasti duševního zdraví, ve které nám hoří půda pod nohama. Stav duševního zdraví mladých je kritický a tyto organizace nám vytrhávají trn z paty. Nebuďme tak neprozíraví, abychom kvůli výpadku financí léta budovaný křehký systém prevence zbořili.“
Nezbývá než souhlasit.
Pokud se téma prevence duševního zdraví dětí dotýká i vás, sledujte aktivity organizací, jež ho roky drží nad vodou – ať už sdílením, zájmem nebo přímou podporou.
Ilustrační foto: AI
