Výšlap, někdy i výjezd na Prašivou jsem letos zažil popáté. Trochu podezírám šéfku ostravské Rosky (pacientské sdružení osob s roztroušenou sklerózou, pozn. red.) Naďu Novákovou z toho, že se i počasí dá koupit. Sluníčko nás příjemně hřálo a nespadla ani kapka. Dny předtím a týden poté zůstala na severovýchodě republiky obloha zatažená a pršelo.
Letošní Prašivá byla v něčem zvláštní. Nesešlo se nás tolik (celkem 34 účastníků), ale na jednom z nejnižších beskydských vrcholů přesto vládla pohodová atmosféra. I letos ereskáře výstupem na Prašivou podpořili studenti ostravské VOŠMET (Vyšší odborné školy mediální tvorby).
Do stoupání se vydávám s o dvě generace mladšími studenty, poučuju a tvářím se jako ten, kdo ví skoro všechno. Dokonce přidávám historku, že jsem s rodiči prožil na proslulé beskydské chatě prodloužený zimní víkend v roce 1971. Z reakcí je patrné, že mě považují za vrstevníka Jana Husa.
Dobu, za kterou se dá vystoupat na Malou Prašivou (706 metrů nad mořem), kde se nachází chata i historický dřevěný kostelík, jsem odhadl správně, zhruba 55 minut až hodinka. Tempu studentů odolávám slabou čtvrthodinku, pak mě ohleduplný Šimon opatrně osloví, že by si potřeboval přerovnat věci v batohu a pro mě že je ideální k odpočinku pařez po levé straně cesty. „Však si sedněte, zbytečně se ženeme,“ vyzve mě student.
Nakonec se nahoru dostáváme zhruba po hodince. U výčepu v chatě, kterou hlídá už proslulý medvěd, se tvoří fronta. Účastníci výšlapu si objednávají pivo Radegast z nedalekých Nošovic nebo nealko nápoje. Pendluji mezi ereskáři a studenty. Když začne fyzioterapeutka Michaela Lysáková z Fakultní nemocnice Ostrava (FNO) cvičit, rychle popadnu své trekové hole a snažím se zapojit. Jako u každého cvičení, kde je potřeba i koordinace, lze vypozorovat, že souhra různých pohybů není mou silnou stránkou. Snaha mi nechybí, ale pořád se nemůžu trefit do rytmu. Protažení je svižné a pro mě naštěstí i krátké. Trvá asi šest minut.
Vedoucí lékař RS centra Neurologické kliniky FNO Pavel Hradílek, který své pacienty výstupem podpořil i letos, mi však vysvětluje, že i pět minut stačí. „Cvičení je pro pacienty s roztroušenou sklerózou velmi důležité. Je nejen na koordinaci, ale i na sílu svalovou a protažení svalstva. Svalové napětí je právě u našich pacientů zpravidla vyšší a je důležité si ty svaly protáhnout, aby člověk mohl lépe fungovat. I ráno by mělo začínat rozcvičkou určitých svalových skupin. Letos jsme na Prašivou pozvali také naši paní fyzioterapeutku. Pomohla nám s rozcvičkou a ukázala i některé cviky, které člověka dostanou hned zrána do kondice. A kolik času k tomu potřebujeme? Stačí i těch pět minut, které cvičení věnujeme. I tak krátká doba, pokud se rozcvičíme dobře, může rozhodnout, jak ten den prožijeme,“ dodal lékař, který si zacvičil s pacienty.
Očima fyzioterapeutky
Michaela Lysáková je fyzioterapeutka, která se stará o pacienty ve FNO. „S diagnózou roztroušená skleróza jsem se setkala už při dřívějším působení v klimkovických Sanatoriích. Už tam jsem si řekla, že bych pro osoby s touto nemocí mohla připravit speciální cviky. Ve FNO mi dali důvěru a po domluvě s paní doktorkou byl vytvořen tříměsíční program. Lékařka pacienty vyšetří a rozdělí je do skupin tak, aby byli schopni zvládnout určité cviky. Pro pacienty, kterým nemoc už neumožňuje některé cviky, máme připravený individuální program. V průběhu těch tří měsíců sleduji, jak jsou na tom po stránce svalové, stability, rovnováhy, a také zjišťuji, co je limituje v životě. To proto, abych si udělala přehled a po třech měsících viděla ten rozdíl. Snažím se cviky připravit na míru, aby je byli schopni zvládat a aby jim to pomohlo,“ vysvětluje Michaela Lysáková.
Podpora ze slovenských Kysuc
Na Prašivou dorazila i sedmičlenná výprava ze Slovenska, přesněji z Kysuckého Nového Mesta. Nechyběla ani viceprezidentka republikového Sväzu SM (sclerosis multiplex) Helena Bottková. „Loni nás pozvala paní doktorka Zapletalová z Ostravy, letos jsme její výzvu přijali a dorazili jsme. Na Prašivé je hezky, přijeli jsme podpořit své kolegy z ostravské Rosky. I my připravujeme různé aktivity, například sportovní hry, jezdíme i na rekondiční pobyty a také jsme se svezli na pltích (vory, pozn. red.), bylo to kousek od Strečna na Váhu. A zážitek to byl ohromný,“ pochvaluje si Helena Bottková.
Když se ptám, jestli je to s medvědy na Slovensku tak „horké“, jak se píše i v našem tisku, pokrčí rameny a s úsměvem dodává, že medvěda potkala před pár minutami. „Naštěstí byl vycpaný, je to ten u vchodu do chaty Prašivá.“
Prohlídka kostela z roku 1640
Stejně jako loni se i letos podařilo šéfce ostravské Rosky domluvit prohlídku dřevěného kostelíka, který stojí na Prašivé od roku 1640. Od průvodkyně se dovídáme zajímavé informace o tom, že sem mířily v minulosti tisícovky poutníků, že koncem druhé světové války se v okolí Prašivé sváděly tuhé boje mezi ustupujícími německými vojáky, sovětskými vojsky a partyzány. „Bylo velké štěstí, že to kostel přečkal. Dostal sice dva zásahy, ale nevyhořel. Asi i díky tomu, že podle historických zpráv panovalo tehdy deštivé počasí,“ vysvětluje průvodkyně. V kostele si nakonec vyslechneme i hudbu, a to díky umění jednoho ereskáře a pak i studentky. Odměnou je potlesk, účastníci prohlídky stejně ocení i výklad.
Raději do kopce než z kopce
Nastává čas, kdy se musíme vrátit z Prašivé dolů do Vyšních Lhot k přistavenému autobusu. Beru do rukou trekové hole a fyzioterapeutka Michaela Lysáková mi ukazuje, jak bych je měl správně používat. Když vysvětlím, že po operaci menisku používám hole spíše k odlehčení pravé nohy, probíráme, proč mi koleno po operaci pořád otéká. Kromě milého doprovodu dostávám užitečné rady, jak bych si mohl pomoct rehabilitačními cviky, a také doporučení na jeden volně prodejný sprej, který by mohl s otoky pomoci. I zpáteční cesta, přestože do Ostravy přijíždíme v době dopravní špičky, trvá šoférovi busu, který šikovně vybral trasu, jen necelých šedesát minut.
Když vystupujeme a loučíme se, letošní výšlap na Prašivou výstižně hodnotí šéfka Rosky Ostrava. „Nebylo nás letos tolik jako v předchozích ročnících, ale bylo to na pohodu,“ říká Naďa Nováková a musím přiznat, že na letošní Prašivou budu vzpomínat stejně jako ona.
Foto: autor
