Někdy se setkáváme s tím, že za některými projevy lidského chování vidíme diagnózu dotyčných jedinců. Ale co když za tím stojí něco úplně jiného?
V klasické logice, to jest matematické disciplíně zabývající se závěry, jež stojí na několika předpokladech (např. zákona o vyloučení třetího), existuje několik neřešitelných problémů. Jedním z nich je problém tzv. dispozičních vlastností, tzn. vlastností, které někdo nebo něco má, ale projevují se jen za určitých okolností.
Můžeme si to jednoduše představit na příkladu stydlivého chameleona. Dejme tomu, že existuje druh, který je za normálních okolností zelený. Když ovšem ví, že je pozorován, změní barvu na oranžovou.
Pokud je opravdu tak bystrý, že mu neunikne žádný pozorovatel, který ho v džungli nebo v teráriu sleduje, nemáme nikdy šanci ho spatřit jinak než oranžového. Co se potom o něm dočteme ve vědeckých publikacích? Že má oranžovou barvu.
Samozřejmě, tento problém se neobjevuje jen v biologii. Kdo někdy studoval lingvistiku (nebo nejspíš jakoukoliv společenskou vědu), pravděpodobně se setkal s takzvaným paradoxem pozorovatele. Ten spočívá v tom, že když zkoumáme nějaký jev, zajímá nás, jak se projevuje v přirozených podmínkách.
Jenže přirozenost narušuje to, že když si povídáte s kamarády v hospodě, přijde za vámi lingvista s diktafonem a začne vás nahrávat, aby zjistil, kolikrát za hodinu řeknete slovo „vole“. V takové chvíli se začnete samozřejmě chovat jinak, než kdybyste o člověku s diktafonem nevěděli.
Během vysokoškolských studií jsem dělala brigádu, při které jsem si právě nahrávala lidi, jak mluví. Abych se vyhnula výše popisovanému paradoxu, musela jsem dané osoby nahrát tajně, pak jim sdělit, že byly nahrány, a požádat je o souhlas. Pokud někdo nesouhlasil s účastí ve výzkumu, byl jeho záznam smazán.
Dispoziční vlastnosti se však netýkají jen těchto případů. Můžeme si je představit kdekoliv jinde, klidně i u autismu.
Někdy se setkávám s lidmi, kteří své autistické děti vykreslují pomalu jako terminátory nové generace. Říkají, jak je to s nimi strašné a jak si s nimi nevědí rady, protože neustále řvou a klidně je občas i uhodí. Toto chování přičítají autismu, kvůli čemuž podporují takové věci, jako je třeba odstranění autismu pomocí genetických úprav v embryu.
Když delší dobu takové rodiny sleduji, všímám si, že ty děti sice občas vybuchnou, zároveň však vybuchují i jejich rodiče. Neustále si na své děti stěžují, a to i za naprosté banality, které u nás doma nikdo neřešil. Když s dětmi mluví, necítím v jejich slovech lásku ani pochopení.
Někdy stačí dotyčným dospělým říct, aby zkusili některé věci dělat jinak, například aby si na děti nestěžovali v jejich přítomnosti. Děti se najednou zklidní a jejich rodiče zjistí, že dokážou být hodné a milé. Problémem tedy nebyl autismus, ale něco jiného. S největší pravděpodobností to, že se k nim rodiče chovali s despektem.
Když tedy slyším, co všechno způsobuje v autistech autismus, ptám se nejen sama sebe, ale i druhých, zda to je skutečně způsobeno nervovými synapsemi v mozku, nebo jen tím, v jakých podmínkách autisté žijí. Když si chceme ověřit, jestli za něčím stojí nějaká vlastnost jednotlivce, musíme jej pozorovat v různých prostředích a za různých okolností, abychom právě vyloučili jejich vliv.
Není to tak složité. Člověk na rozdíl od hypotetického chameleona nepozná vždy, že ho někdo sleduje.
Foto: Pixabay
