Po minulém kaskadérském sloupku jsem chtěla sepsat, jak nám vlastně po pádu je. Chápejte, ležet rozcapení někde, kde se obvykle nehajá, a ještě tak nějak naruby, to není zrovna ažur. Jenže předtím si bude třeba posvítit na to, jak moc se obrna kamarádí s prostorem. Totiž – vůbec. 🙂 (Teď bych klidně mohla skončit a nechat kolegy žasnout nad mou náhlou schopností psát stručně. 🙂 )

Umění v prostoru pružit, tedy dělat si s tělem to, co zrovna potřebujete, vám nepokrytě závidím. Já se snažím, ale místo „pruží“ dolezu jen k „prudí“, stejně jako většina lidí s dětskou mozkovou obrnou. 🙂 Izolovat nebo naopak řetězit pohyby, rozhýbávat se nebo brzdit, udržet tempo a rovnováhu, soustředit se tak akorát, nezapojovat svaly a nadbytečný údy, to všechno dá zabrat.

Perplexáci sice teoreticky logiku gravitace, mechaniky těla a propriocepce chápou, ale neumějí s tím pracovat. Ne proto, že by byli hloupí, ale proto, že právě tohle neurologická diagnóza dělá. Sebere jim jistotu a schopnost přirozeně využívat to, co už je nějak fyziologicky vymyšlený.

Vím, že se opakuju, ale pro pochopení podstaty obrny je tohle zásadní. Vždycky mě může vzít čert, když se někdo snaží ilustrovat tíži života s pohybovými obtížemi tak, že posadí vybraného odvážlivce na vozejk a nechá ho projet slalom nebo si třeba zahrát fotbal. Nic proti, ale tím se leda ukáže, že dělat věci vsedě je jiný než vestoje, protože ruce nejsou nohy, že existují bariéry a vozíčkáři jsou některým lidem u prdele, mnohdy bohužel doslova. 🙂

O přetahování se s rovnováhou a vlastním tělem, o tom, že vám lidi neuhnou nebo vám problémy nevěří, o tom, jak jsou některé trasy daleko a na jaké nesmysly v prostoru perplexáci narážejí, o tom se takhle nedovíte ani zbla. Takže to tentokrát uděláme jinak. Zkuste si představit, jak daleko byste došli, kdybyste deset minut museli veškeré zákonitosti a okolnosti vlastní chůze hlasitě popisovat. Bez legrace, každej krok.

Zamyslete se, kde zrovna máte kyčel, koleno, plosku, prsty a těžiště, co dělá hlava, krk, ramena, páteř, co na to pánev a ruce. Uvědomte si tempo, směr a posloupnost i to, jak vysoko zvedáte nohy. Okomentujte i oblečení, boty, atmosféru nebo to, jak moc je vám teplo. Nezapomínejte ani na to, na co stoupáte, čemu se vyhýbáte nebo co překračujete.

Nic nevynechejte a další fázi pohybu nedělejte, dokud jste dostatečně nepopsali a nedotáhli tu předchozí. Co patnáct kroků si převažte tkaničky nebo zujte a obujte boty, při přechodu na jiný povrch či bariéru se zastavte a udělejte dřep, pak dva, tři… Když se spletete, jděte chvilku pozpátku nebo to zkuste znova. (Jasně, to lidi s obrnou taky běžně nedělají, ale přiblíží vám to, co všechno musí brát v potaz a proč jim postupně docházejí síly.)

Všimněte si, že automaticky zpomalíte, přestanete dělat další věci a možná začnete být netrpěliví nebo nervózní. Jestli nejste zrovna Osho, milovník Her bez hranic nebo choreograf, nedáte to. Jít a souběžně nad tím dumat, není snadný, i když vás nic dalšího (jako třeba zdravotní stav nebo stav silnic a dálnic) nerozptyluje.

Milovníci plechu můžou totéž prubnout v autě. Jeďte si, kam je libo, ale přitom spolujezdci nebo termosce s kafem povídejte, co přesně zrovna dělá motor, benzin, pedály, sytič a další věci, díky kterým auto vůbec jede. Pokud nebudete vědět, zastavte, googlujte nebo volejte autoškolu. A samozřejmě přitom dodržujte předpisy, nezdržujte a dojeďte včas. Máte přece auto, takže pohoda. Podobnost s „chodíš, navíc bez berlí, to se máš“ se úplně nabízí. 🙂

Kdo před limitem neskončí u „klakson troubí“, má u mě pusu. 🙂

Foto: Pixabay

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!