Pohlazení od psycholožky
Předvánoční čas. Jako dítě jsem se na něj těšila. Ten čas měl svoje kouzlo. Doma to vonělo pečením cukroví, venku bylo bílo, domácí čokoláda ve formičkách se chladila venku za oknem zasazena do sněhu a v rádiu občas bylo slyšet vánoční písničky. Krásný a pohodový čas.
S dospělostí prožíváme v tomto období zvýšený stres spojený s koncem roku a naší snahou připravit „dokonalé vánoce“. Rádi bychom měli pohodu a odolali tlaku všeho kolem. Jaká je však realita? Stále častěji je možné slyšet, aby už bylo po Vánocích. Ať už ten nákupní mumraj a honění odezní.
Je to stres, který nás udržuje v neustálém napětí. K tomu se přidá zlost a hněv na všudypřítomné reklamy. Hněv, který nás opanuje, zasahuje játra a má vliv na to, že se úsměv ze rtů vytratil. Pro mnohé je to i strach, jak vše zvládnou ke spokojenosti a očekávání druhých? A kolik je to bude zase stát? U některých vnímám pocit osamocenosti, který se právě v období nástupu zimy projevuje silněji než v dobách, kdy je více slunečního svitu.
Náš organismus přirozeně spěje k rovnováze. Má vytvořeny i ochranné mechanismy, které odchylky od tohoto stavu napomohou vyrovnat. Dlouhodobým či chronickým stresem je homeostáza našeho organismu narušena a ochranné mechanismy poškozeny. Při stresu či trápení, je-li vyhodnoceno jako ohrožující, spustí organismus stresovou reakci. Vyplaví se řada hormonů a látek, které mají za úkol nás připravit k přežití či ke zvládání situace. Jako bývalý voják bych tento proces připodobnila k armádě. Jak to tedy podle mé terminologie v našem organismu vypadá? Třeba vám tento příběh ukáže podíl stresu či negativních emocí z jiného úhlu.
Příběh začíná s prožitkem situace, kterou my sami pojmeme jako stresující. Organismus to vyhodnotí jako ohrožující.
Bojová situace. Generálové v hlavním velitelském stanu vyhodnocují situaci a vydávají bojové rozkazy. Vydají povel hypothalamo-hypofizární divizi k útoku, ať mobilizuje brigádní úkolové uskupení zvané sympatikus. Vojsko „POPLACH!“. Připravit organismus k bitvě s nepřítelem. Endokrinní divize má rozkaz vyslat nutné hormony, prapor adrenalinu, noradrenalinu, četu kortizolu a další jednotky. Rozkaz „K BOJI!“ Vše na čas připravené, jenže kde je bojová linie? Se kterým nepřítelem venku se bude bojovat? (Aha, ono se sedí na poradě a žádnou vnější reakci si nelze dovolit. Nebo se s úředníkem banky sepisují dokumenty k hypotéce a úroková míra je vyšší než se předpokládalo. Nelze ze sebe vyřvat pocity, místo toho to v těle vře a jen ruce jsou zkřížené před hrudí.)
Bojová linie je nejasná. Vojska nemají proti komu vyrazit, jsou v neustálé pohotovosti, oddíly stojí v pozoru. Nikdo nevelí „POHOV!“. Tento stav permanentního stresu se opakuje dlouhé období, vojska jsou nevyspalá, unavená, bojový duch klesá, obezřetnost též. Zásoby se tenčí.
Dlouhodobý stres v organismu způsobuje něco obdobného. Mechanismy, které mají poškozenou buňku opravit či zničit řízenou apoptózou, podobně jako u rakovinové buňky, mohou selhat. Další mechanismus, nepodpořit snahu nádoru, který je již určité velikosti, připojit se k cévnímu řečišti, může být díky dlouhodobému stresu též narušen.
Je to jako kdyby velitelé, kteří jsou rovněž vyčerpáni, špatně vyhodnotili situaci a dávali nejasné rozkazy. Unavené služby přehlédnou průnik nepřítele do vlastních řad a ještě ho podpoří. Nerozpoznají vychytralého nepřítele. Nosí velmi podobnou uniformu té naší, díky čemuž pronikne hluboko do týlu. Předepsané kontroly se neprovádí. Nadřízení už nemají síly je kontrolovat a to se ví. (A tak skryté záněty se rozšiřují a oslabují tělo.) Nevyspalí velitelé nižších jednotek vydávají další protichůdné povely – opět k vyplavení stresových hormonů. Těch je v těle již příliš a jen málo se využívají. Vojska jsou vyčerpána, padají únavou. Dochází k prvním ztrátám. Nikdo si nevšimne, že vedle nich vyrůstají nová opevnění, zvaná rakovinová. Předtím by záškodníka zajala nebo zlikvidovala. Nové opevnění hlásí, že jsou součinnostní jednotka. Vyžadují munici a proviant. Takže nově vzniklá četa s názvem tumor se rozšiřuje a požaduje stále více. Stres ji v tom přeci podporuje. Znavený průzkum nerozpozná, že je to záškodník. Ženisté přijímají rozkazy k vybudování cesty a logistika plnohodnotně zásobuje. (V organismu se nádor připojí k cévnímu řečišti a organismus dodává vše, co nádor k růstu potřebuje.)
Naše vojenská patrola v terénu, s funkcí makrofág-1, má odhalit a pohltit každého, kdo v prostoru nemá co dělat. Četa zdravotníků s funkcí makrofág-2 má napomáhat hojení poškozených tkání. Místo toho pomáhají nové četě se množit a rozpínat se do prostoru. Jeden generál velel „REGENERACE“, jenže místo toho spojař čety makrofágů-2 přijal signál „PROLIFERACE“ (hojné množení, bujení). Tím se napomáhá k rozvoji nové jednotky. Patroly díky špatnému vidění nerozpoznají protivníka. Nezjistí nepřátelskou příslušnost a propustí ho dál. Nezajistí nepřítele! Začíná být oslabený imunitní sbor i různé receptory. A z velitelského místa se potvrzuje signál „ANGIOGENEZE!“ (tedy vznik a připojování nových cév). Rozšiřuje se dálnice k zásobování nyní už jednotky o velikosti praporu. A bonzák Adrenalin se domlouvá s Tumor asociovaným makrofágem.
Nikde nezaznívá Husitský chorál, žádné pochodové písně. Nálada je na bodě mrazu. Vojska jsou v neustálém napětí jak napjatá tětiva luku a uvolnění nepřichází. U té napnuté tětivy to také po čase praskne. Stejně tak po dlouhodobém stresu v našem organismu se musí něco pokazit. Zákonitě.
Stresovanému organismu chybí humor, pozitivní emoce, správné dýchání, relaxace, převažuje negativní ladění. Je stále v napětí a další protektivní (ochranné) mechanismy se hroutí. V našem příběhu by zdecimovanému vojsku přijel armádní umělecký soubor s posilami a pomohl znaveným jednotkám upevnit bojového ducha a doplnit psychické i fyzické síly. Vojákům se ze zkušeností dostávalo zpěvem a tancem duševního osvěžení, únavu nahradila dobrá nálada a vrátila se síla i chuť do boje proti nepříteli.
V pohádkách bývá dobrý konec. Tento příběh není pohádkou.
Je konstatováním, jak si chronickým či dlouhodobým stresem ubližujeme my sami. Díky všímavému postoji k tomu, jak se zrovna cítíme, zda jsme v napětí, mělce dýcháme, chybí nám úsměv na rtech a převažuje negativní nálada a shon, můžeme zjistit, že je třeba ZMĚNA postoje. Akceptovat, že některé věci nezměníme a proto je nutné to PŘIJMOUT. Napomoci si otevřeným postojem, SPRÁVNÝM DÝCHÁNÍM, zařazením přestávek k REGENERACI nebo k tolik potřebnému POHYBU.
MY SAMI ROZHODUJEME, jak budeme situace vnímat. Jako ohrožující? Nebo se stanou pro nás VÝZVOU, kterou krok za krokem budeme postupně plnit. My si můžeme sami ubližovat nebo my sami se můžeme rozhodnout pro klid a mír v naší duši. Třeba tím, že do našeho života zařadíme trochu radosti a hravosti, jako když jsme byli dětmi. PRO SVÉ RODIČE ZŮSTÁVÁME PŘECI DĚTMI STÁLE!
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
