Znáte na Děčínsku Jiřetín pod Jedlovou? Právě tam je Domov sv. Máří Magdaleny, azylový dům pro maminky s mentálním postižením, které nejednou kvůli svému handicapu zažily chudobu, ponižování či týrání. Jednadvacet maminek se čtyřiceti dětmi vede čtvrtým rokem Marcela Dvořáčková, která vyhrála letošní ročník Ženy regionu.
Lidskost a přístup ředitelky Marcely Dvořáčkové, a tím i příběh obyvatelek tohoto zařízení, zasáhl mnoho lidí. Kromě jiných také zaměstnance Českomoravské stavební spořitelny (ČMSS). Ti mezi sebou zorganizovali třídenní sbírku věcí, které společně s Hankou Potměšilovou z Revenia dovezli koncem listopadu přímo do domova.
„Za těch pár dní se nám sešlo osmnáct krabic potravin, šest krabic drogerie a asi padesát tašek oblečení a hraček. Taky spoustu plenek, pracích prášků, dětská postýlka a kočárek,“ řekl Tomáš Kofroň, vedoucí komunikace ČMSS s tím, že se záměrně soustředili na věci, které se dají dobře skladovat a převážet. Zároveň připustil, že vzhledem k velkému ohlasu určitě nebyla taková nadílka poslední.
Na rozdíl od Lišky vzala Hanka Potměšilová, předsedkyně představenstva neziskovky Revenium, útokem řeznictví a společně s několika sousedy naložila vůz mimo jiné i dvaceti kilogramy různého masa. „Požádali jsme paní Dvořáčkovou o soupis toho, co v domově nejvíce postrádají. Maminky si hospodaří samy, a nemají na to, dopřát si kvalitní maso,“ vysvětluje Potměšilová.
Na vlastní oči
Domov funguje v celkem třech budovách, jedna z nich je momentálně v havarijním stavu. Ve zbylých dvou jsou kromě kanceláře, společenské místnosti a různých užitkových prostor malé byty s kuchyňkou a sociálním zařízením pro jednotlivé maminky. Ty se tak samy učí vést domácnost, poznávat hodnotu věcí, i vychovávat své ratolesti. Pokud potřebují, je tu pro ně personál, což je momentálně třináct lidí včetně Marcely Dvořáčkové.
Během návštěvy je patrné, jak moc se tu všichni mají navzájem rádi, tady totiž není nikdy padla. Nepřipadáte si tu jako v ústavu, spíš jako hosté ve velké rodině. Personál zná všechny obyvatelky i jejich malé jménem, a navzájem si různě pomáhají. Odrostlejší děti sváží do školy školní autobus, úkoly pak dělají společně. Přirozeně se také učí respektovat autoritu maminky a nechat ji rozhodovat. Zároveň je nenásilně vedou k tomu, že nic není zadarmo.
„Mám v kanceláři schované obzvlášť hezké nádobí, které nám sem lidé donesli. Když pak některá z maminek odchází, může si do výbavy pro začátek vybrat nějaký pěkný hrníček. Nevěřili byste, jak dojemné jsou to okamžiky,“ vypráví Dvořáčková.
Mimo kolonky
Těžké osudy jednotlivých maminek způsobuje hlavně to, že kvůli svému handicapu jsou velmi snadno zneužitelné a bohužel nedokážou plně odhadnout dopad svého jednání. Pokud tedy nejsou ve společnosti hodných lidí, mohou být zneužívané, ponižované nebo skončit na ulici. Když se maminka například nedostaví na jednání na Úřadu práce, na několik měsíců automaticky vypadne ze systému přidělování sociálních dávek, a zůstane tak zcela bez prostředků.
Proto se do pomoci a osvěty zapojuje také Revenium, které se pokusí prosadit patřičné legislativní změny. „Není přece možné, aby k něčemu takovému docházelo v jedenadvacátém století,“ upozorňuje Potměšilová. Zároveň pomůže domovu i v propagaci, napojení na další lidi a organizace a shánění nezbytných prostředků.
Perníkový betlém
Jako poděkování nám maminky samy udělaly a nazdobily perníkový betlém. A málem k tomu bylo i jedno nečekaně narozené miminko! Adámek si to ale nakonec přece jen rozmyslel. 🙂 My si ale nic rozmýšlet nemusíme a budeme domov v Jiřetíně podporovat dál, aby dětem i maminkám bylo na světě prostě hezky. Nejen o adventu.
