Už dlouho je mnohé jinak. Proto jsem ani nebilancovala tradičně s posledními listy loňského diáře; přišlo to spontánně až po roční společenské pauze. Dnešní sloupek připadá přesně na datum, kdy jsem z nutnosti zahájila nepřetržitou karanténu. Před rokem, devátého března, jsem prozatím naposledy jela městskou hromadnou dopravou, ten den ještě osobně viděla kolegy a kamarády na poradě, byla v obchodě mimo online prostor, chystala program na dny příští…
Zdá se vám to šílené? Šílené to je. Je to jedno z mých nejobtížnějších rozhodnutí. Je dobrovolné. Už se netrápím tím, že pro okolí poněkud nepochopitelné, podivínské. Ale oč méně zodpovědně k situaci přistupují jiní, tím více se musím a chci chránit já i rodina. Je to náročné, často smutné. Nenechte se však mýlit – není to jen tryzna.
Takže co mi dočasný stop stav vzal, ponechal a dal?
Vzal mi to, co skoro každému z nás – ukrojil z koláče svobody, volnosti. Odklonil na vedlejší kolej – výstižnější by bylo „zašantročil hluboko do depa“ – kulturní zážitky, kavárenské dýchánky, cestování, příjemně strávený čas s rodinou a známými mimo operátorovo spojení. Jsem chudší o další iluze. Přišla jsem také o kamarády, kteří ve skutečnosti měli jen jejich masky. Za své vzal profesionální sestřih a patnáct centimetrů vlasů, které jsem si z čirého zoufalství sama ustřihla kancelářskými nůžkami a doladila nůžtičkami manikúrními… Krása nesmírná!
Ponechal mi dobrou náladu, nové nápady a chuť do života. Musím pověrčivě zaklepat, že v rámci možností mi zůstalo zachováno zdraví, stejně tak mým blízkým. Mám i nadále obživu. V tomto nepříznivém čase mohu dělat práci, která mě baví, finančně vypomůže, navíc s výsadou, že nejsem nucena kamkoli dojíždět. Ponechal mi kamarády, kteří kamarády skutečně jsou; nerozdělily nás odlišné názory, odloučení, nepřízeň doby a osudu.
Může pandemická kalamita něco dát? Kromě omezení, stresu a virů? Může! Třeba tři kilogramy nadváhy a pár šedin. Ale zůstaneme-li ještě u mezilidských vztahů, krásně vyniklo ryzí zlato, oddělilo se od toho kočičího. Získala jsem nové přátele, paradoxně ty, se kterými jsme v minulosti moc slov neprohodili. A najednou víme, kolik toho máme společného, je nám spolu i přes reproduktor telefonu příjemně. Obohacujeme se navzájem a těšíme se na setkání z očí do očí. Děkuji za to!
Uplynulý rok mi dal několik operací a různá trápení. Ráda bych je sobě i deníčku ušetřila, jenže to je život, můj život. Je zázrakem, proto mi rovněž dal dar úspěšných rekonvalescencí. Měsíce v téměř hermetické bublině mě naučily zbystřit smysly, přívětivěji se uvelebit ve vlastním nitru. Vědět, co chci, co nechci. Co je pro mě ještě přijatelné od druhých, kde mám své hranice. Stejně tak mám jasno v tom, jak se nadále budu chovat já k ostatním. Vím, jak je důležité a vzácné umět a mít možnost žít v harmonii, zdraví, rovnováze, laskavosti, lásce a moudrosti. Nikdy se nevzdávat a neupadnout v lhostejnost či zlobu.
Máte už také svou bilanci?
– Budoucnost lidstva je velmi silně závislá na našem vlastním myšlení a chování. –
Dalajláma
– Největší autor krátkých senzačních povídek, kterého znám, je život. –
Axel Munthe
Foto: Pixabay
