„Vladimír Menšík patří vedle Vlasty Buriana a Jana Wericha do svaté trojice. Všichni ostatní už jsou apoštolové, vyjádřil se o českém herci a baviči režisér Miloš Forman. Národní umělec, který předčasně zemřel, měl na kontě bezpočet rolí v seriálech, filmech i na divadelních prknech.

Vladimír Menšík se narodil 9. října 1929 v Ivančicích, tehdy ještě jako Vladislav. Odtamtud se s rodinou přestěhoval do Řicmanic, obce nedaleko Brna, až nakonec zakotvil v Brně.

V moravské metropoli studoval strojírenskou střední školu, protože ho však obor nebavil, studia zanechal a začal pracovat v brněnské Zbrojovce. Co ho však bavilo, bylo herectví, kterému se věnoval jako ochotník.

Po válce se přihlásil ke studiu herectví na Janáčkově akademii múzických umění, která k přijetí nepožadovala maturitu. Napoprvé však neuspěl. Podle Brněnského deníku další rok na přijímacích zkouškách vyhrožoval, že když ho nepřijmou, „bude chodit furt“, a nakonec se studentem JAMU skutečně stal.

Po promoci prošel několika divadly, včetně Divadla E. F. Buriana. Zde přišel ke svému novému jménu Vladimír. K tomu, proč se nechal přejmenovat, se herec nikdy nevyjádřil. Podle Davida Lišky, autora serveru vladimir-mensik.cz, je možné, že se umělec inspiroval u svého otce, který se také jmenoval Vladislav, ale do oddacího listu byl údajně chybně zapsán jako Vladimír.

„Ať to bylo tak, či onak, skutečností zůstává, že v používání nového jména byly následující roky zmatky. V divadle to bylo dané, po březnu 1955 se již v programech jméno Vladislava Menšíka nevyskytovalo, vždy to už byl jen Vladimír. Ne tak ve filmu, který zanedlouho bude do Menšíkova života vstupovat víc a víc,“ uvádí správce webu na svém blogu na serveru iDNES.cz. (Například v programu Národního divadla Brno byl na začátku padesátých let uváděn jako Vladislav.)

Role ve filmu ho nakonec proslavily nejvíc. Objevil se například ve snímcích Král Šumavy (1959), Lásky jedné plavovlásky (1965), Kdo chce zabít Jessii? (1966), Spalovač mrtvol (1968), Dívka na koštěti (1971), Což takhle dát si špenát (1977) a Dobří holubi se vracejí (1988). Nevyhýbal se však ani seriálům, a tak si zahrál například v Panu Tau (1975), Ženě za pultem (1977), Arabele (1980) a Bakalářích (1972–1985).

Byl dvakrát ženatý a narodily se mu čtyři děti. Dvě nejmladší, Jan a Martina Menšíkovi, se profesně věnují záležitostem okolo hraní, ovšem jen Martina je herečka (Jan pracuje jako asistent režie).

Vladimír Menšík se potýkal s astmatickými záchvaty i alkoholismem, což neuniklo ani jeho potomkům.

„Každý tátův záchvat byl bitvou o život. Dusil se, šlo jen o to urvat pro sebe trochu dechu,“ sdělil Jan Menšík serveru stars24.cz. Jeho další syn Petr se také léčil s alkoholismem (do roku 2013 vedl kavárnu s jeho jménem).

Vladimír Menšík nakonec zdravotním problémům podlehl a zemřel 29. května 1988 v Brně, i když ještě dva dny předtím natáčel.

Poté, co zemřel, se v obcích spjatých s jeho životem začalo po něm pojmenovávat. Kromě brněnské kavárny, kterou vlastnil jeho syn, dostala jeho jméno základní škola v Ivančicích, tramvaj Dopravního podniku města Brna i rozhledna v Hlíně u Ivančic.

Foto: Dendrofil, Public domain, via Wikimedia Commons

Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!