Rej na nemocničních chodbách může někdy připomínat ples „zombíků“ svíjejících se v rytmu vlastního tepu a ozvěny klapotu podpatků kolemjdoucích. Někteří v civilu, jiní v erárních obřích županech, ze kterých zejména ženám většinou kouká snad jen hlava a hřbet ruky s již zavedenou kanylou.
Protože čekání například na příjmu chirurgie, před anesteziologickou ambulancí, gastroenterologickou poradnou a vlastně kdekoli v nemocnici, bývá skutečný oříšek. A pěkně tvrdý. Zejména máte-li před operací či už rozřezanou některou část těla a k tomu navrch tlakovou kopřivku. Potřebujete omdlít někam do měkkého a ulevit nervům i bolesti a ne se zkřiveným obličejem a přerývavým dechem vymýšlet, jak ty minuty a hodiny přežijete nebo prozatím aspoň přesedíte.
Tak se na skořepinách bez polstrování vzpínáte na rukou, abyste odlehčili různým partiím těla, a korigujete si, na kterých místech budete mít ještě navíc další den otlaky a boule. Otisky plastových, kovových či pseudodřevěných ostrých hran.
Můžete postát, ale sem tam pak hrozí, že si nepolepšíte a budete opět na tvrdém. Tentokrát pro změnu rovnou na podlaze. K výběru je i takzvaný „stoj opěrný o železnou trubku“ – o madla lemující čekárnu; výsledek je ovšem ten, že ještě za několik hodin připomínáte oběť domácího násilí. Tlak je tlak. A to nemluvím o tom systolickém a diastolickém, který vám zaručeně závratně vyletí, když zavolají z ordinace vaše jméno.
Každá princeznička/princ na hrášku, co získali do vínku vyrážku a k tomu časem nějaké ty rány a jizvy, by jistě s vděkem ocenili důvtip těch, kterým by konečně došlo, že již dávno existují i židle a lavice, které mají aspoň zabudované „podprdelníky“, nebo jsou celkově vyrobeny z různých poddajných materiálů, které jsou omyvatelné, splňují tak hygienické nároky, ale na rozdíl od jiných moderních nekompromisních mučidel jsou vůči pacientovým potřebám o poznání přátelštější. Tak snad někdy příště…
Je to tak – „pacoš“, ten tvrdý chleba má…
Foto: Pixabay
