Pohlazení od psycholožky
Dnes bych začala větami, s nimiž se v poslední době setkávám často.
„Ty to všechno tak skvěle zvládáš… Máš po třetí chemoterapii, celkově už vlastně po devatenácté, jak říkáš, a brzy ráno tě vidím v běžeckém venku s holou hlavou a ty fakt běžíš? Jsi člověk? Já dostat naloženo jako ty, tak se z toho sesypu.“
Ohlédnutí za rokem 2019
Magazín Inspirante vám ve zklidněném čase kolem svátečních dní nabízí ohlédnutí za některými letošními texty, jež přinášejí příběhy, emoce, rady, zpětnou vazbu a motivaci, kterou vám na našich stránkách přinášejí autoři, kterým do života přišla nemoc či zdravotní postižení. Budeme rádi, když se k nim vrátíte a společně otevřeme bránu do nového roku s jeho přísliby a tajemstvím.
Redakce
I to je varianta řešení velké zátěže, když život člověku trochu víc naloží. Může se sesypat, padnout na dno, dokonce si na dně může chvíli i poležet a rochnit se v tom. Ale jak tvrdím: „Jsme ve škole života. V každé škole se přece dělají přestávky. Takže po nějaké době skončit vyučovací hodinu předmětu padnutí na dno a udělat si přestávku. Obnovit síly svačinkou a vylítáním na chodbě a znovu se vzchopit. Není hanba padnout, ale zůstat příliš dlouho ležet. A nepokusit se zdvihnout.“
„No ale takhle jednoduché to přece není!“
Ale já jsem také nepochopila z hodiny na hodinu, jak přijmout věci, které nemohu změnit, co je to sebepřijetí, odpuštění, jak se mít ráda, nalézt vnitřní mír a především se občas poddat klidu a nechat věci plynout. Já, velmi temperamentní člověk, jsem se dlouho učila zklidnit a alespoň někdy nic nedělat. To pro mě bylo pomalu za trest. Navíc nicnedělání doma znamenalo flákat se, lelkovat.
Desítky vzdělávacích seminářů, stovky přečtených knih, tisíce hodin rozhovorů, přes půl milionu hodin pobytu na Zemi už zanechají v člověku nějakou stopu. Teď už vím, co je nalezení vnitřního klidu a míru sama v sobě. A tuším, že ho tam máme každý! Takový pocit, kdy vnější okolnosti a události, byť nepříznivé, ve vás nevyvolají znepokojení, nepohodu.
Velmi mi pomohlo, že jsem pochopila, jak se zbavit negativního myšlení a lpění na světských věcech. Při pesimistických myšlenkách jsem se nikdy necítila lépe. V člověku to naopak spustí bouři špatných pocitů a emocí a on se pak chová také blbě. A ještě se blbě cítí. A protože nejsem svoje pocity ani svoje myšlenky – jsem to já, kdo může svoje myšlenky měnit. Takže já rozhoduji, že budu smýšlet jinak. Tak, abych se cítila lépe. Sami můžeme regulovat i dýchání, proces, který probíhá automaticky, bez našeho přičinění. Pokud chceme.
„No ale…!“ Tak dobře, vysvětlím to ještě jinak. Podnikala jsem a také jsem chtěla dost vydělávat, být úspěšná, zabezpečit svoje děti. Představovala jsem si, že jsem bohatá a dělala pro to spoustu kroků. Dnes, když si udělám chvilku pro sebe, posadím se na balkonu, popíjím si lahodný zelený čaj Pickwick mango-jasmín, který mám ve velké oblibě. Dopadá ke mně zvenčí denní ruch, zpěv ptáků, napadne mě vědomě dýchat a třeba si uvědomím svůj vděk. Vděk za vše, čeho se mi v životě dostalo a ještě dostává! Že jsem ještě tady, že mi je u toho čaje hezky, nic mě v tu chvíli nebolí. Mám kde bydlet, mám co jíst, cítím se milovaná, milující, věnuji se práci, která mě naplňuje, po letošních velkých vedrech se opět zazelenala tráva, hlavu mám sice holou, ale neztratila jsem ji! Uvědomuji si všechna požehnání. Vždyť já jsem vlastně nesmírně bohatá! Na hrudi se rozlije pocit vděčnosti za vše, co mám, čeho se mi dostalo. Nejen že se cítím bohatá, JÁ nesmírně bohatá JSEM. Každodenně mi život přináší nové podněty, pocity, zážitky, občas i výzvy. Život máme žít a užívat ho, dokud ho žijeme.
Lpění na věcech není jejich užíváním. Když lpíte na zlatém servisu po babičce a nepodáváte na něm oblíbené pokrmy a neprožíváte krásné chvíle s blízkými, protože se bojíte, aby se nerozbil, tak k čemu je takový servis? Může se něco rozbít! Ano, i to se stává. A co? Mám řešení: vyfoťte si ho a udělejte si z toho obraz zlatého servisu přes celou stěnu. Budete ho mít stále na očích i v srdci. Můžete ho přece zároveň užívat i k tomu, k čemu byl stvořen. Ne k vystavování! Dobře, to byl jenom takový příklad.
Takhle beru život a jeho požehnání. Vděk za vše, čeho se mi dostalo, léčí bolavé emoce. Proto se i přes recidivu rakoviny a metastázy v těle cítím nesmírně šťastná.
ŠTĚSTÍ je stav mysli a pocitu tam uvnitř. Já rozhoduji o tom, jak se cítím. Proto si k tomuto stavu a pocitu mohu pomoci. Když to nejde mentální cestou, pomůžu si přes tělo. Techniky znám a předávám je do světa. „No ale já to tak nemám! Já se tak necítím.“ Dotyčná osoba má pravdu. Ale já to tak mám, a proto jsem šťastná.
Ještě jedno mě k tématu ŠTĚSTÍ napadá. Je to podobné jako s dětmi, které potřebují hranice. My rodiče jim je vytváříme a děti se díky tomu cítí bezpečněji a lépe se jim vyrůstá. Jako bývalý voják jsem věděla, kde jsou moje hranice. Ty tvořily vojenské řády, předpisy, rozkazy a nařízení po pomyslné levé a pravé straně cesty. To vše mezi tím – to byla moje SVOBODA. Pomyslnou hranici si můžeme vytvořit i u štěstí. Když nemáte určeno, co pro vás znamená, je složité ho někdy dosáhnout. Můžete mít spoustu peněz, statků, báječných lidí kolem sebe. Ale pocit štěstí se nemusí dostavit. Někdo je však šťastný, protože si stanovil, že až si vydělá na první boty, bude „šťastný jako blecha“. Když si pak na ně opravdu vydělá, vykračuje si jako nejšťastnější člověk na světě s krabicí svých vytoužených bot a září štěstím.
Moje štěstí spočívá v každodenních radostech všedního dne. Dne, kdy tu stále ještě jsem a s vděčností přijímám všechna požehnání. DÍKY ZA NĚ, ŽIVOTE!
Foto: Ing. Zdeněk Dopita, archiv Zuzky Nemčíkové
