Kávu už připravoval ve výšce čtyři tisíce metrů, na kajaku i v džungli, většinou sám pro sebe, někdy i pro kolemjdoucího. Cestování bez moka konvičky si sice představit umí, ale stejně ji bere i tam, kde si v bagáži jinak rozmýšlí každý gram. Dát si loka pod širým nebem totiž spojuje skoro všechno, co má rád. Přírodu, volnost, pohyb, silnou chuť na jazyku a nějakou tu výzvu před sebou i v sobě. Tomáš Tintěra od loňského srpna praží kávu pro Naturpark 12, pomáhá s cateringy a občas se mihne v kavárně. A zatím mu jeho itinerář včetně převážně pražského a středočeského popojíždění docela vyhovuje i bez divočiny.
V Reveniu už není žádnej nováček, proto jsem ho měla za úkol vyzpovídat, jenže já jsem všechno, jen ne cestovatelka. Pro mě je výlet za hranice všedních dnů třeba těch pár pater do sklepa. Takže i když si tykáme a kafe nás těší oba, váhala jsem, jestli si vůbec budeme mít co říct. Tomáš přijel na motorce přesně na minutu a začal tím, že se ve stávající náladě a vedru nesoustředí a nemá moc chuť mluvit. Tak jsem to riskla a na oplátku se mu po úvodních formalitách svěřila, že já zase neprahnu po tom ztrácet se v dálkách, protože jsem nejradši tam, kde to znám a dobře vím, co můžu čekat.
Prostě konzerva. A proti ní dobrodruh. Jak tohle dopadne…
Usmál se. „Vidíš, já to mám vlastně obráceně. Pro mě je každodenní rutina dost nekomfortní. Taková ta Kolbenka od osmi do pěti, budík, práce, koníčky, knížka, spát a znova. Nebo taky mít děti, pracovat a mít dovolenou, zase pracovat a zase mít dovolenou, přitom ze všech sil postavit vlastní dům a na stáří vysedávat na zahrádce. Cestovat a potulovat se je pro mě mnohem přirozenější.“
Následují historky, ve kterých mu třeba na konci civilizace ujíždí autobus, tak si dá třicetikilometrovej pochod, a během něj zjišťuje, kolik sil v sobě ještě kupodivu má. Neskrývá radost, že z různých situací vůbec dokázal vybruslit. Poslouchám napjatě, žádnou roztěkanost nepozoruju a opatrně beru globus na milost. Tomáš to shrnuje: „Asi si do světa jezdím pro extrémy, zvládám je totiž daleko líp než každodenní problémy. Prošvihnout termín v práci mě vždycky stresovalo podstatně víc než zabloudit v noci v horách nebo čekat ve stanu, až přejde hurikán.“
Prostě venku
Přiznává, že ale není takovej střelec, aby v cizině zůstal natrvalo. Odjíždí, aby změnil prostředí a vyčistil si hlavu, vrací se, protože se mu stýská. Jenže naladit se na stejnou vlnu s ostatními trvá dlouho, znamená to totiž naskočit do společenského stereotypu. „Minule jsem to skoro nedal. Sice cestuju, abych nezůstával v něčem, co je mi proti srsti, ale zároveň mi nedělá dobře být jinej a vadí mi, jak moc mě to vzdaluje od lidí. Ani jedno mi nesedí. Hledám něco mezi a zatím nevím, co to je. Utíkat už ale nechci.“
Paralela s útěkem se nabízí i proto, že Tomáš zatím pokaždé odjížděl na hraně vyhoření z dosavadní profese. Tři roky dělal v IT, rok žil v cizině, čtyři roky se věnoval digitálnímu marketingu a zase se vydal na rok za hranice. Ve třiatřiceti letech byl už kromě Austrálie na všech kontinentech, delší dobu zůstal třeba v Maroku, Portugalsku nebo Vietnamu. „Nechci působit jako někdo nekonformní, naopak, zbožňuju i čundry v Čechách a pivo v hospodě, ne jenom tu exotiku a izolaci. Taky strašně rád pracuju a umím se kousnout a zabrat, bavilo mě koordinovat projekty a hodně jsem se toho přitom naučil. Na cestách se sice odstřihnu a o všechny ty schopnosti zdánlivě přijdu, ale většinou jen do doby, než je začnu zase potřebovat.“
Kdyby mohl, žil by co nejvíc venku a v přírodě. Ne náhodou si tak k delšímu pobytu vybírá právě země s divočejšími scenériemi a životem na ulici, tedy takové, kde se v domech a příbytcích vlastně jenom přespává. „Jasně, často je to spojené s drsnějšími životními podmínkami nebo chudobou, ale tahle otevřená kultura mě hodně oslovuje a dá se za ní dojet i mnohem blíž, třeba do Středomoří.“
Kofein na stojáka
Jestli Tomáše na cestách něco vystihuje, je to jeho moka konvička, kterou bere úplně všude, i tam, kde to není zrovna praktické. „Koupil jsem si ji před třinácti lety za tři stovky na jeden výlet a teď je z ní talisman. Je jen pár míst, kde se mnou nebyla.“ A s touhle moka konvičkou v zádech (nebo spíš na zádech) si pak ze světa přináší, co by se mu u nás v kavárnách a ulicích líbilo.
Nadchlo ho, že například v Portugalsku trávil v kavárničkách sotva minutu i s pozdravem. Barista tam má rovnou vyskládaných několik prázdných šálků, podšálků, lžiček a minisušenek. Na povel bleskově prožene strojem kávu o objemu někde mezi ristrettem a espressem. „Ty jen cestou k pultu mávneš, jestli chceš jedno, nebo dvě, při čekání na baru koukneš vpravo vlevo, třeba prohodíš pár slov, dáš padesát centů, kopneš to do sebe a jdeš.“ A takhle několikrát za den. Kavárna jede, což je zajímavé, i byznysově, lidi se tam jen točí. Paradoxně je tam větší šance se zapovídat nebo něco domluvit než při nám známém dlouhém vysedávání a usrkávání.
Nedokážu se tvářit nezúčastněně, až teď mi totiž došlo, že u kávy potřebuju klid a hlavně stůl. Tomáš si toho všimne. „Neboj, já myslím že tenhle rychlej koncept u nás nehrozí, i když mně by se to fakt líbilo.“ Jenže tím jsem se u některých způsobů přípravy uklidňovala taky, a najednou se z objednávek v některých kavárnách stala raketová věda. Tomáš přikyvuje, ale je o něco shovívavější. „Myslím, že to je generační záležitost, tahle vlna naprosto vyladěných káv teď jede všude. Hlavně mladší zákazníci v tom už přirozeně vyrůstají a mají spoustu inspirace všude kolem sebe, jít do detailu je prostě trendy.“ A než si stihnu připadat moc přísná a navrch ne úplně dorostenka, odmlčí se, usměje, a dodá: „Ale já bych se v tom takhle nimrat taky nemohl.“
Cesta ke kávě a pražení
Chtěl prý dělat kafe už v dobách, kdy v lógru stála lžička a barista ještě ani nebyl barista. V práci si kolikrát prosadil kvalitnější směs do stroje, na cestách toho taky dost odkoukal. Káva ho baví a dává si ji s chutí, ale profesně se k ní dostal teprve ve chvíli, kdy ho zaujal inzerát na pražiče. „Ani jsem nevěděl, jak to přesně funguje, jestli jeden pražič praží pro deset pražíren, nebo deset lidí pro jednu pražírnu. Ale vzal jsem to, a ke kávě jsem si tak došel úplně jinudy, než jsem čekal.“
Pár předpokladů dobrého pražiče Tomáš splňuje na první dobrou právě proto, že kávu pije, zajímá se o ni, sleduje vývoj na trhu a dokáže skloubit pohled obchodníka i zákazníka. „Pražič musí umět o kávě přemýšlet, vyhodnotit její potenciál, vědět jakou a kde vybrat, umět ji nakoupit a pak upražit tak dobře a zajímavě, aby měl zákazník důvod se vracet.“ Takže zažitá představa někoho, kdo „jen“ pořídí kafe, nasype ho do pražičky, na ní a na počítači něco namačká a pak už jen čeká a kontroluje výsledek, dostává mnohem plastičtější obrysy.
Zároveň je pro pražiče důležité mít vycvičenou chuť. „Tou jsem na začátku úplně nedisponoval, ale už jsem se s tím naučil nějak pracovat a řekl bych, že se vážně dost zlepšuju. Ale nejde jenom o mě. Za každou kávou stojí vždycky celej tým a myslím, že nám to jde a baví nás to tak víc.“
Káva jako důvod se vrátit
Kromě pražení se Tomáš věnuje hlavně cateringu a výjimečně se objeví na směně v kavárně. Někdy si proto hledá, do čeho dalšího se pustit, přemýšlí, jak vylepšit e-shop, nebo se zabývá údržbou pražičky, a jindy neví, co dřív. „Posledně jsme během dvou dnů spotřebovali šestnáct kilo kafe a vařili filtr s kolegy osm hodin v kuse. A každá akce se musí nějak připravit i uklidit, je to prostě práce v gastru se vším všudy, takže trochu fičák.“
Na zákazníky přitom chce mít vždycky elánu dost, aby mohl vyzvědět, co a jak jim chutná, protože jinou přímou odezvu jako pražič vlastně nemá. Zároveň počítá s tím, že většina lidí si chce dát prostě kafe a je jim jedno, jestli zrovna Kolumbii nebo Brazílii. Pokud totiž kvalitní výběrovou kávu neměli možnost ochutnat, tak ji ani nevyhledávají.
„Možná bych teď měl říct, že mě těší jim naší výběrovkou vyrážet dech, ale tak to vůbec není. Mě mnohem víc baví se na ně smát, udělat do pěny srdíčko a popřát jim fajn den. Když se potom vrátí a kávu nám pochválí, což se na akcích stává hodně často, jde o super benefit. To je mimochodem blízko mojí původní představě o práci s kávou: ne dokonalé kafe pro fajnšmekry, ale moc dobré kafe pro všechny.“
Foto: archiv Tomáše Tintěry
