Nikdy jsem si nedávala novoroční předsevzetí. Konec poněkud náročnějšího roku 2020 mě však donutil k bilanci. Během velkého množství času stráveného doma jsem měla možnost věnovat se více sama sobě a utřídit si priority. Zjistila jsem, jak je pro mě důležitá zdravá kombinace práce a volna, soulad zodpovědnosti a koníčků. Řád, který mi dodává někdy chybějící pocit jistoty a bezpečí. A co se nestalo, večer před první poradou v novém roce jsem narazila na dokument o české primabaleríně, která za svoji kariéru dostala čtyři ceny Thalie. Během karantény jsem si oblíbila balet a tento vhled do života umělkyně mě oslovil a vnukl myšlenku, že si sama někdy připadám jako tato aktérka jemného tance. Za něžně vypadajícím baletem se skrývá velká dřina a disciplína a mně to v jistých ohledech připomíná můj život – navenek v pořádku, ale uvnitř tvrdá práce, kterou vynakládám, abych druhým stačila. Je ve mně velká vnitřní nejistota. Pochyby, zda jsem dost dobrá a obstojím ve světě plném konkurence.
Dá se to však trénovat a velký vliv na to má rodina. S tou jsem letos strávila většinu svátků a uvědomila si, jak mě blízcí udržují zdravou – myslím, že vnější motivace nemusí být kontraproduktivní, naopak. Je to jako přijít na jeviště a odehrát scénku, na kterou dřete půl roku ve zkušebně pod vedením přísného učitele. Takhle to mám ve své hlavě. Ale není to povrchnost nebo lhaní. Je to práce se sociální nejistotou a zavedenými zvyklostmi. Dobrým příkladem jsou právě návštěvy rodin během svátků. Jsou to sice ti nejbližší, ale i mezi nimi je třeba dodržovat určitá společenská pravidla – jaký koupit dárek, kolik vlastního jídla mám přinést na Silvestra, kdy mám odejít, abych neurazila, a zároveň neobtěžovala? Tyto procesy probíhají u většiny lidí přirozeně a nějak je vycítí, pro mne je to však tvrdá práce a přemýšlení. A někdy mě z toho bolí celé tělo, jako tu tanečnici, tancující na tenké hraně vlastních pocitů. Teď za to ještě dostat ty Thalie. Ale myslím, že přijetí a tolerance od blízkých se tomu vyrovná.
Foto: Pixabay
