Sedím v křeči v kavárně a hypnotizuju tabuli s příjezdy a odjezdy vlaků. Potlačím vrozenou nechuť k zeměpisu, odložím logaritmické tabulky a atlas mladého železničáře. Nenechám se rozhodit tím, že vlak stejného jména jede dvěma směry, tam a zpátky, tentokrát mě nedostanou. 🙂 Dýchám zhluboka a civím. Nakonec mě adrenalin donutí postávat v davu, odhodlanou vyřítit se k mašině s batohem na zádech. Chuťovka.
Podle místenky deset minut do odjezdu a vlak pořád nikde. Sakra. Šiklo by se už dávno hačat připravená třeba v čekárně nebo rovnou v kupé, ale dráhy zjevně frčí ve vyježděných kolejích – přijet pozdě nebo vůbec. 🙂 Nástupiště se rozsvítí asi šest minut před akcí a já zvažuju prohru kontumačně, protože proběhnout halou, najít schody, nástupiště, správnou stranu a vagon – sorry, na to potřebuju cirka dvacet minut. Mám čtyři. Jo, možná bych byla rychlejší, kdybych lezla po čtyřech nebo se zavěsila na něčí bágl. No nic.
Risknu to a běžím s davem. Bezradně se potím před dírou s kolejemi, masa železa akorát přijíždí a brzdí, na rozdíl ode mě, která by se stresem potřebovala ještě vyklusat. 🙂 Chce se mi čůrat a usadit se do akusticky i světelně ideálních podmínek. Hrůzou jsem zatuhla, ale nakonec přece jen najdu jedny dveře a škrábu se nahoru. Škoda, že jsem doma nechala cepín a horolezeckej sedák. Lidi mě zepředu i zezadu solidárně jistí a dělají mi v chodbičce průchod, který mi nebezpečně připomíná kladinu. A samozřejmě se do toho píská, všechno se rozjede a kynklá na všechny strany. Mňam.
Myslím, že by mě měli najmout jako animátorku nebo uklízečku, ramenem a bokem jsem přítulně vyleštila skoro všechna okna a omrkla přitom jmenovky na kufrech. Kecnu si do kupéčka a vypadám, jako by mi šlohli štěňátko i s vodítkem. Potřebovala bych čerstvej vzduch a taky záruku, že mi nepovolí ani nervy, ani svěrače a že se mnou jede minimálně hasič nebo horolezec se svými bratry kulturisty, co mi v cílové stanici pomůžou vylézt z vlaku.
Když se mi tepovka dostane na normál, dojde mi, že se musím dostatečně včas procpat vagonem zpět ke dveřím, protože bohužel nevystupuju na konečný. Pár vteřin zvažuju, jestli by tedy nestálo za to jet až na Moravu, ale když oni mě čekají zrovna v Kutné Hoře. Ach jo. Jdu ven. Zase.
Tělo mám napnutý od soustředění. Myslela jsem si, že o záchranu požádám průvodčího, ale ten vysublimoval. Cestou jsem tedy oslovila muže, co stál dveřím nejblíž. Cizího muže, proto cestuju v šatech, dá rozum. 🙂 Zatímco on skopnul batožinu na stranu a cajk, já ho obřím úsměvem donutila z vlaku vystoupit, zapojit dalšího turistu, na schůdcích mi ucpat výhled a napřáhnout paži. Udělal to, asi tušil, že jinak bych mu vlezla na záda. 🙂
Po milimetrech slejzám po téměř kolmém děrovaném žebříku. Moje noční můra. Když to netrefím, noha mi sjede až pod nástupiště a mramor vezmu zubama nebo taky zamrznu a nebudu schopná se hnout, případně se sklopím a žuchnu dolů celá. Ano, to je doslovný výklad slova outdoor.
Možná máte za to, že přeháním. Že přece můžu jet jinak a i kdyby ne, lidi mi pomohli a na místo jsem se dostala bez úhony, tak co. Ano, dostala, ale za cenu toho, že jsem byla ještě další tři hodiny šejdrem, protože cpát se davem, překračovat bariéry a všechno stíhat v presu, to bolí. Doslova. Kondička s tím nemá co dělat a dobrodružný to není ani trochu. Spíš zbytečný.
Zato zažitý až moc. Stran postižených prostě nalepíme piktogram, vyhradíme místo, a je fuk, že se k němu nedá dostat, protože vás buď utaví čas a dobíhání nebo variace lidí, kufrů a schodů. Na pokladně standardně nikdo nic neví, protože invalida je přece raněný voják, ne zcestovalý člověk, kterému by informace k věci zachránily zadek a stovky metrů chůze.
Služby sice nějaké jsou, ale hlavně pro vozíčkáře a zrakáče, navíc „podle možností dopravce“, což v praxi znamená leccos. No dyť, perplexáky má radši někdo vozit autem, svět je pro ně příliš nebezpečný místo. Proč asi. 🙂 Ale tak když už jedou s námi, dáme jim to za hubičku. Po republice za pětatřicet, jako projev solidarity to musí stačit.
Nestačí. A nikdy nebude.
Foto: Pixabay
