Kdybych měl vypsat věci, za které se v životě stydím, byl by z toho román. Nebo alespoň novela. Absolutní neschopnost existence v dlouhodobém partnerském vztahu, arogance, egocentrismus… Tyhle věci ale lidi na ulici nevidí a nezajímají je. Hurá! Jejich zájem se obrací na „fasádu“. Přiznávám, že ta má není nejpohlednější, ale troufnu si přeci jen říct, že s trochou sebezapření se pohled na ni dá snést. Dobře, minimálně nevyvolává všeobecné pohoršení…
No jo, ale když se vám celej barák/ člověk ještě nějak kymácí, tak z toho kouká pozdvižení. Fasáda nefasáda.
Ježišmarjá! Ten je jak slíva! Vždyť není ani poledne, říkají pohledy okolí, když ve slabším dni slézám schody do metra. A to po zahájení léčby hopsám jak laňka. (Dobře, profesi provazochodce bych si nestřihl…)
Zábavnější se v tomhle ohledu zdál čas před diagnózou. Jediné, co jsem věděl, bylo, že mi pravá noha jaksi nechodí, ač jsem si vždycky myslel, že by to noha dělat měla.
Nicméně že by si panáček někam zašel? Třeba k doktorovi? Sami jděte! Vždyť to jsem si ji určitě jen přeležel, nebo si natáhl sval. No jasně, to bylo tehdy, když jsem zkoušel po dlouhý době udělat provaz. Povedlo se, ale natáhl jsem si sval no… Nic to není. Navíc – jak bych si tam, prosimvás, měl zajít?
Třeba jako na to pivo, po kterém s kamarádem chceme zaplatit na baru. Nožka hlásí menší problémy, ale dá se to přežít.
„Tak devět piv!“ oznamuje hospodský.
„Prosím? Já měl tři,“ oponuju.
„Dyť se na sebe podívej. Ty sotva stojíš!“
Noha se uraženě nakrčí. Co mu mám vysvětlovat? Že od listopadu nožka občas nehákuje, jak má, ale ty piva jsem měl vážně tři? Naúčtoval by mi ještě tři navrch…
Na Nový rok už jsem neušel ani pár metrů. Dávat to za vinu faktu, že jsem na Silvestra abstinoval, přišlo jako alibismus i zbabělci jako jsem já. Cesta do obchodu však počkat nemohla, respektive mohla, ale to už bych se jí taky nemusel dočkat já.
Na Nový rok zem venku pokryl krásný lesklý led. Můžete mi věřit, viděl jsem ho opravdu zblízka každých pět metrů pokusu o chůzi. Zrovna, když jsem prováděl další z výzkumů, procházela okolo mě starší dáma.
„Teda, že se nestydíte… Druhej den odpoledne a vy jste furt jak motyka!“
V tu chvíli mi podklouzla ruka. Pokus o zvednutí nevyšel.
Dáma vydala zvuk demonstrující její pohoršení a odkráčela pryč.
A jí musel dát za pravdu.
Nestyděl jsem se.
Foto: Marek Blažíček
