V červnu to bude deset let, kdy se život tehdy 13letého školáka Borise Trávníčka během okamžiku změnil v boj o přežití. Při školní exkurzi na židovském hřbitově v Rousínově jej zavalil asi půl tuny vážící náhrobek. I když se jej lékařům podařilo zachránit, zůstaly mu doživotní následky. Pohybuje se jen s pomocí vozíku. Dnes už je Boris Trávníček mladý muž, který má své plány a sny jako ostatní lidé v jeho věku.
V červnu 2011 jste utrpěl vážná poranění. Jak dlouho trvalo, než vás lékaři dostali z nejhoršího? A jak jste zvládl následné období rehabilitací?
Nevím, jak dlouho trvaly jednotlivé operace, ale asi to nebylo snadné, měl jsem vnitřní zranění, otevřenou zlomeninu pravé nohy, zlomenou levou ruku a hlavně obratle. Když jsem začal rehabilitovat, bylo to ze začátku dost náročné, ale byla to příjemná změna, šest týdnů předtím jsem jen ležel. Cvičení mě bavilo, pořád jsem věřil, že budu chodit a vše bude jako předtím. Ale poškození páteře bylo velké. Moc mě tehdy podporovala rodina, díky ní jsem byl pozitivně naladěný a měl chuť do cvičení. Kamarádi byli taky skvělí, psali si se mnou a párkrát mě byli navštívit.
Když se váš stav zlepšil, asi přišlo období, kdy jste se ptal sám sebe a možná i svých blízkých: Co dál? Co budu dělat? Určitě jste hledal vhodný sport či jinou aktivitu, které byste se mohl věnovat.
První kontakt se stolním tenisem na vozíku byl už v rehabilitačním ústavu na podzim 2011. Na víkendy za mnou jezdili rodiče, a když jsme zjistili, že je na ubytovně stůl na stolní tenis, začali jsme po víkendech trénovat. Stolní tenis mě bavil, nezkoušel jsem ani nic jiného. Hned jak jsem se vrátil z rehabilitačního ústavu, zaregistroval jsem se do SK Moravia Brno, což je vozíčkářský klub, za který hraju dodnes. Trénoval jsem však pořád jenom s taťkou, který výkonnostně taky rostl, takže jako sparring byl dlouho dostačující. Se zdravými hráči jsem se soutěžně začal potkávat až zhruba rok a půl poté, začalo to registrací v klubu SK Olšany.
Prozradíte, kdo vás trénoval, protože vaše údery jsou technicky na špičkové úrovni? Kolik hodin jste tréninku věnoval týdně a kdo byl nejčastějším spoluhráčem?
První trenér, který mě naučil techniku, byl Saša Dragaš a jeho asistent Pavel Valko. K těm jsem se však dostal až poté, co jsem se přidal k tréninkům slovenské reprezentace. S taťkou jsme obvykle hráli třikrát až čtyřikrát týdně a každý trénink trval zhruba dvě hodiny. Na Slovensko jsem jezdil na takzvané „trojdňovky“, kde se trénovalo tři dny dvojfázově, trénink měl dvě hodiny.
Jak dlouho trvalo, než jste odehrál první zápas? Vyhrál jste ho?
První zápas jsem odehrál po půl roce tréninku, bylo to v nejnižší vozíčkářské soutěži a vyhrál jsem. Na turnaji jsem však dopadl špatně, myslím, že jsem skončil předposlední.
Letos jste hrál až do přerušení kvůli epidemii koronaviru krajskou soutěž s téměř vyrovnanou bilancí (5:6). Jak zdraví protihráči snášejí, když prohrají s protihráčem, který má výrazný zdravotní handicap? A čím je porážíte?
Většina soupeřů to snáší normálně, berou mě rovnocenně. Ale někteří porážku skousávají hůř. Mou největší zbraní je servis, troufnu si říct, že mezi hráči na vozíku patřím v tomto směru k nejlepším na světě a samozřejmě i zdraví protihráči s tím mají velké problémy. A důležité je také, abych při hře se zdravými zaútočil dřív než soupeř, jinak většinou tu výměnu nemám šanci vyhrát.
Jakých úspěchů už jste dosáhl?
Mám dvě bronzové medaile z mistrovství světa, jednu z roku 2017 z šampionátu družstev a druhou z roku 2018 z šampionátu jednotlivců, kam jsem se dostal na divokou kartu jako juniorská světová jednička, takže to bylo obrovské překvapení.
Každý sportovec má svůj cíl. Jaký je ten váš?
Moje sportovní cíle jsou jen ty nejvyšší. Určitě chci být mistrem Evropy, mistrem světa a samozřejmě paralympijským vítězem. Uvidíme, jak to celé letos dopadne s odloženou paralympiádou v Tokiu. Zatím sice žebříčkově na účast nedosahuji, jsem 18. na světě, ale pořád je šance, pokud bych uspěl na kvalifikačním turnaji. Abych se tam nominoval, musím nejdřív dostat důvěru trenéra. Ve hře je stále i divoká karta.
Čtenářům bychom měli vysvětlit i to, že sice bydlíte na Moravě, ale reprezentujete Slovensko. Jak k tomu došlo?
V únoru roku 2015 jsem byl na turnaji Středoevropské ligy, který se konal v Hodoníně a účastnila se i slovenská reprezentace. Na konci prvního hracího dne za mnou přišel tehdejší trenér slovenské reprezentace Saša Dragaš, jestli bych měl zájem reprezentovat Slovensko. Tehdy byl se mnou na turnaji i taťka, probrali jsme to a souhlasili. Tím, že je moje maminka původem ze Slovenska, nebyl problém získat občanství. Týden nato už jsem absolvoval první tréninky na Slovensku. Dnes jsem za tohle rozhodnutí moc rád, tréninky jsou na vysoké úrovni stejně jako regenerace a ostatní věci nezbytné pro vrcholový sport.
Život není jen sport. Co děláte mimo něj?
Stolní tenis mi zabírá hodně času. Ale hraju taky na kytaru, plavu, poslouchám hudbu a sleduju filmy.
Jak snášíte období koronaviru a jak se díváte na atmosféru ve společnosti se zkušeností člověka, kterému osud přichystal těžkou zkoušku už v dětství?
Tohle období je obtížné pro všechny. Pro sport to platí také, nejsou turnaje ani tréninky. Vzhledem k tomu, že se letos pravděpodobně paralympijské hry uskuteční, příprava tak není vůbec adekvátní. V domácích podmínkách si alespoň udržuju fyzičku, abych mohl hned naskočit do plného tréninku. Koronavirus nepodceňuju, pár kamarádů si tím onemocněním prošlo a vím od nich, že to není žádná sranda. Takže vycházím ze základní myšlenky, že zdraví by mělo být stále na prvním místě. Vzhledem k daleko těžším obdobím ve vlastním životě to beru, jak to je, prostě čekám a doufám v brzký návrat do normálu.
ad foto 1: Boris Trávníček po vítězném zápase
ad foto 2: Rybaření je výborný relax, říká Boris Trávníček
Foto: archiv Borise Trávníčka
