S dětskou mozkovou obrnou se nikdy nebudete nudit. Ono je úplně jedno, že máte dvě ruce i dvě nohy. Velmi často totiž nevíte, jak je použít a zkoordinovat. Zatímco okolí žije s pocitem, že máte sice divnej, ale v zásadě snesitelnej ortopedickej problémeček, vy velebíte neurony, ty šéfujou všemu.
Bacha, následuje amatérské medicínské okénko. Tělesné funkce a pochody řídí příslušná centra v mozku, tedy grupy neuronů. To jsou takový ty bílý rozcáplý mozkový buňky, vzhledem někde mezi kaňkou a chobotnicí.
A pokud se před porodem, během porodu nebo těsně po něm u miminka něco zvrtne a mozek například nemá dostatek kyslíku, neurony to stylově nevydejchaj a centra se trvale poškodí. Konkrétní fyzické projevy postižení pak záleží na tom, co všechno to lízlo, tedy kam až sahají Hujerovi. Proto má dětská mozková obrna tolik variant a kombinací, včetně různé míry závažnosti.
Tahle diagnóza tedy není ortopedická, ale neurologická. Což se moc neví, takže jakmile se chci vyrovnat s naschvály, které z toho vyplývají, narazím. Málo se snažím, jsem hysterka, bez fyzičky, citlivka, hypochondr a nechávám se zbytečně obskakovat. Je to jasný – stojím, hejbu se a pálí mi to, tak co tady dělám drama. A ani nejsem na vozíku! Přece „jenom“ kulhám, tak to si nemůžu skáknout do fitka, zhubnout a zobnout něco na klouby?
Ne. Nemám totiž nemocný nohy a ruce v pravém smyslu toho slova. To je spíš až důsledek. Prvotní příčina je v tom, že nevím, jak na to, jak dobře chodit, protože obrna zválcovala buňky a mozková centra, co to mají na povel. Přitom právě ty zařídí, že když si třeba usmyslíte zvednout nohu, uděláte to nejlíp a nejjednodušeji, jak to jen fyzicky jde. Navíc úplně přirozeně a bez soustředění.
To vám závidím. Já jsem schopná do kroku zapojit i ramena a uši, protože ta informace zkrátka běží hlavou nějak oklikou. A ještě na to musím cíleně myslet. Navíc svaly nezatěžuju správně, takže podle toho i vypadají, někde moc napnuté, jinde atrofované. A roky špatného pohybového stereotypu mi fakt nepřidají.
Neurologickej punc postižení může i za výkyvy elánu a prakticky okamžitej návrat do bodu nula. Hlavně ve stresových situacích, po běžných nemocech a nachlazeních nebo při extrémním počasí a střídání teplot. Takže když je venku delší dobu velký horko, zapomínám, jak se vlastně chodí. Když na mě prsknete bacila, může trvat klidně měsíc, dva, než se zas budu hejbat svižně a bezbolestně. Když mě něco drtí a nevyřeším to, hrozí, že se nevyspím kvůli tikům a křečím.
Ať se mi to líbí nebo ne, je pro mě úplně normální stát zkroucená na špičkách se zvednutýma rukama, což je společensky přijatelný jen ve chvíli, kdy mě svlíká nějakej habán. Kdybych se mohla urvat ze řetězu, měla bych i lehce vyplazenej jazyk, hlavu na stranu a pánev doleva.
Já vím, tenhle obraz se k hubatý spisovatelce moc nehodí, obzvlášť když vůbec nechlastá. Ale jestli se jí nepovede prokopat aspoň k minimálnímu pochopení odborníků a časem třeba i medicínou nepolíbených lidí, tak možná pít začne. Na zdraví a tuhej kořínek těm bílým potvorám, tedy milovaným a nepostradatelným neuronům.
Foto: pixabay
