„Jdeme na Žižkovskou věž,“ vybalí na mě. Mám sice umytou hlavu i náušnice, ale taky džíny. Zkusím tedy jemně protestovat, což je zbytečný, protože on je má taky. Svoje, ne moje. Ležérní elegance, chápu.
Všimněte si, že luxusní místa zpravidla nejsou dělaná na to, aby do nich nakráčel někdo s handicapem. Kluzké podlahy, leštěný povrchy, otevřené prosklené prostory, nedostupné záchody. Všechno automaticky vejš, bez opory i zábradlí.
Takže když nás usadí na ostrůvek uprostřed místnosti, za zádama nemám nic a před sebou ubrus až na zem. Strávím tak dlouhou chvíli jen rotací snahou si hezky sednout, zamaskovat chlebník, a udržet zdvihnuté lokty. Prvních deset minut mám závrať, v rauši neodmítnu someliéra. Chápu, že objednávka na suchý bílý ho neoslní, takže si nechám vecpat silně mineralizovaný ročník s břidlicovitými tóny. Čili hodně suchý bílý.
Následuje voda, předkrm, domácí veka, paštička a krevety. Četbou jídelního lístku si definitivně zavařím mozek. Netuším, co znamená glazeovaný, bylinkové tóny a nočky ve vývaru z morkových kostí a proč tu jsou špagety s parmazánem za víc než tři stovky. Tak se aspoň tvářím důležitě, monitoruju uniformovaný personál a významně pokyvuju hlavou, čímž omylem přivolám slečnu a poručím si kávu. Chlebník mě tlačí do boku, pro pohyb mám tak dva krát deset centimetrů a doufám, že nebudu muset volit skleničky, počítat hroty a hovořit o závinu.
Připluje číšník a já nadiktuju objednávku, ze které si pamatuju jen podstatné jméno. On tedy hledá trochu intelektu a noblesy alespoň u pána. Pán má ale zpoza stolu vytrčenou protézu, čímž do představy úhledně složeného strávníka také nezapadá. Obzvlášť s drobkem domácího pečiva v dírce od knoflíku.
Vstávám, potřebuji se vzdálit na toaletu. Výtahem by to šlo leda nákladním s nádobím, takže točitý schody mě neminou. Držím se oběma rukama a přískoky vzhůru v outdoorových botách sebevědomě vydávám za český lidový aperitivní tanec. Ucpu průchod, najdu dveře. Po výkonu hledám na kameninové zdi správnou díru pro mýdlo, ručník i koš a druhou rukou se marně dovyvažuju. Vypadám jak sjetej dirigent. Paní od vedlejšího umyvadla se mě proto komolenou češtinou zeptá, zda je všechno nejlepší. Samozřejmě.
Zpět u stolu se číšník nějak nemá k tomu položit talíř s jídlem. Nakonec mi tu bílou hroudu látky, co jsem doteď měla za designový prvek, rozprostře na kolena a předloží mi hlavní chod. Vida, ubrousek, bavlny tu bylo málo. Při pohledu na přesně čtyři barevné raviolli, pár plátků a kostiček zeleniny a našlehaný celerový slint si zase připadám nepřípadně, ale po prvním soustu je všechno zapomenuto. Překotnej hovor o práci a rodině, výšky i hloubky, iluzorní pocit vlastní důležitosti a nesrozumitelný přívlastky.
Poděkování šéfkuchaře. Miniaturní kousky brownies elegantně vyskládané ve dřevěné truhličce, ze které donesli na výběr s účtem. „Tak nám tu rovnou nechte celou krabici,“ odbourá číšníka on a rozesměje se na plné kolo.
A to jsem se bála, aby nad účtem a mou vratkou praxí s životem na vysoké noze spíš nezaplakal.
Foto: Pixabay
