Uspořádat tradiční výstavu prací pacientů s roztroušenou sklerózou, nebo ji zrušit? Takové dilema musela řešit předsedkyně ostravské Rosky Naďa Nováková v druhé polovině listopadu (Roska je pacientské sdružení, jehož základním posláním je podpora pacientů s roztroušenou sklerózou).
„Pro uspořádání mluvil fakt, že výstava prací v ostravské Galerii Mlejn má už dlouhou tradici, a hlavně při vernisáži to bývá příležitost, aby se naši členové setkali s návštěvníky výstavy, lékaři a sestřičkami z Neurologické kliniky ostravské Fakultní nemocnice a dalšími hosty. Navíc se výstava nekonala už loni, kdy nám to rovněž znemožnil covid. Letos se ta vlna onemocnění začala rychle rozjíždět právě v době, kdy jsme museli o konání výstavy rozhodnout. Nakonec jsme si řekli, že nebudeme zbytečně riskovat a výstavu jsme zrušili,“ vysvětluje Naďa Nováková.
V předchozích letech měly na výstavě nejvíce výtvarných prací Sandra Szczurová a Bohdana Hrabovská. Těch jsme se také zeptali, jak moc je mrzí, že se výstava neuskuteční, a co udělají s obrázky a výtvarnými díly, jež na výstavu připravily.
Sandra už tvoří i záložky do knížek
Sandra Szczurová je třicetiletá žena z Ostravy, které roztroušenou sklerózu lékaři diagnostikovali před devíti lety. V jejím případě nemoc postupovala rychle. Od roku 2015 je Sandra upoutaná na vozík a kvůli nehybnosti pravé ruky se musela přeškolit z pravačky na levačku. „V posledních letech můj život malování naplňuje. Den, kdy nemůžu malovat, je pro mě hodně těžký,“ přiznává Sandra.
Mezi techniky, kterými tvoří, patří i malba akrylem na plátno. „Tuto techniku jsem trénovala několik měsíců, než jsem na vše přišla. Tvořila jsem s ní abstrakce a malovala i přírodu. Další technikou je diamond painting, což je lepení obrazů pomocí diamantových kamínků,“ vysvětluje Sandra Szczurová. Levačkou tvořila i při kresbě pastelkami, suchým pastelem a dalšími pomůckami, později začala zkoušet také kresbu tužkou. Velkou radost zažívala i při vyrábění adventních kalendářů pro své bratry, jedenáctiletá dvojčata Jana a Jakuba a další děti.
Ataky roztroušené sklerózy u Sandry nepolevily, spíše naopak. „Postupně jsem dostávala třes i do levé ruky. Ten se zhoršoval a o malování jsem se ani nepokoušela. Byla to pro mě dost těžká rána.“ Když přišla o možnost malovat obrázky rukou, bere Sandra štětec do úst a vytváří je tímto způsobem. „Bylo to hodně náročné učení. Na plátno takhle malovat nemůžu, takže spíše vymalovávám různé obrázky. Ale už se pouštím i do lepení zmíněných kamínkových obrázků. Mám speciální pero na lepení. Ten největší obraz, Louka s tulipány, má rozměry 100 na 80 centimetrů a najdete v něm přesně 123 564 kamínků. Při tvorbě pusou ovšem dost zatěžuji krční páteř, zabrat dostávají i oči, takže to nemůžu přehánět,“ říká Sandra a jen ona ví, kolik úsilí ji stálo, aby se místo na svou pravou ruku mohla spolehnout na levou, a jak náročné je „malovat obrázky pusou“.
Na letošní výstavu v Galerii Mlejn se připravovala dlouho. „Nabídla bych čtyři obrázky připravené už zmíněnou metodou lepení kamínků a pět akvarelů. Výstava kvůli covidu nebude, to se nedá nic dělat. I když se obrázky neobjeví na výstavě, snad jimi udělám někomu radost. Třeba si je někdo koupí, už tradičně je dodávám do galerie ve Fakultní nemocnici, něco nabízím i v Baru Aplaus v Ostravě-Zábřehu, kde si lidé pořídili už také několik mých obrázků. Další kupce mívám tradičně mezi lékaři a sestřičkami z porubské nemocnice a také mezi přáteli. A určitě nějaké dárky věnuji těm, které mám ráda,“ dodává Sandra Szczurová.
V posledních měsících rozšířila svou nabídku o záložky do knížek. Ty vyrábí z velmi jemných kamínků, a i když je jejich výroba náročná, ti, kteří záložky viděli, byli nadšeni.
U Bohdany se malování dostalo trochu na vedlejší kolej
Bohdaně Hrabovské lékaři roztroušenou sklerózu diagnostikovali už v roce 1999. Jak sama přiznává, do té doby se kreslení a malování nevěnovala vůbec. Později začala s malováním, nejprve malovala kytičky, později i portréty.
„Kreslím je podle předloh, prvním portrétem byl obraz mé dcery. Někdy se portrét vydaří, jindy méně. Jsem dost detailista, takže se snažím a také studuji knihy, jak správně malovat. Člověk se pořád učí, třeba jak správně stínovat. Jeden portrét maluji i půl roku. Záleží na tom, co mi dovolí zdravotní stav. Jindy mám období, kdy pastelky nevezmu do ruky třeba čtrnáct dní. Když je mi líp, vydržím malovat maximálně hodinku. A to, že obrázky neprodávám, platí pořád. Ale darovala jsem jich jen několik. Když jsou na výstavě, tak mi to samozřejmě udělá radost. Když se na takový obrázek podívám, říkám si, že je fajn, že jsem něco takového dokázala,“ vysvětluje žena, která se kvůli třesu pravé ruky způsobenému postupem nemoci musela přeučit a maluje levačkou.
Od letošního léta, kdy se přestěhovala do Komunitního centra Duhový dům v Ostravě-Mariánských Horách, se však Bohdana Hrabovská malování věnuje jen výjimečně. „Můj život se výrazně změnil, objevila jsem nové aktivity, malování se dostalo trochu na vedlejší kolej. Takže jsem v druhé polovině letošního roku brala tužku a pastelky do ruky výjimečně. Když jsem bydlela doma, bylo pro mě složité dostat se ven. Teď je to úplně jiné, dostanu se mimo budovu, můžu pozorovat přírodu i okolí. Čas mohu vyplnit také tím, že si s někým povídám,“ říká Bohdana Hrabovská.
To, že se výstava v Mlejně neuskuteční, vzhledem k vývoji koronavirové epidemie tak trochu předpokládala. „Byla jsem připravená i na variantu, že bych měla nějaké obrázky na výstavu dodat. Určitě bych jich několik našla, a na výstavě by tak má díla nechyběla. Ale výstava letos nebude, žádné obrázky tedy chystat nemusím,“ uzavírá naše povídání Bohdana Hrabovská s nadhledem.
Foto: archiv Sandry Szczurové & archiv Bohdany Hrabovské
