Ještě před pár měsíci nebylo jisté, zda se tato tradiční společná akce českého SPAE a slovenské SPaA uskuteční. Nakonec vše dobře dopadlo a chata Nivka nám potvrdila možnost ubytovat se. Vzhledem k situaci nebyla možná účast všech, kteří to původně plánovali. Někteří byli tou dobou v lázních, jiní ještě neměli očkování a část našich členů po právě proběhlém očkování nebyla v takovém rozpoložení, aby se mohla akce účastnit. I tak nás byla ve finále plná skoro celá chata.
Páteční jízda po D1 byla vskutku nevšedním zážitkem a bylo nám už předem jasné, že do cíle dorazíme s několikahodinovým zpožděním. Pozdě, ale přece jsme dojeli k chatě, kde byla již zábava v plném proudu, opékaly se špekáčky a tichou krajinou se nesl hlahol lidí, kteří se více než rok neměli možnost setkat a nyní si to náležitě kompenzovali.
Návštěvu Valašska mám od dětství spojenou s tradičními frgály, proto mé srdce zaplesalo (možná víc než má mlsná pusa), když jsem zjistila, že Jožka, prezident naší pacientské organizace a rodilý Valach přivezl na ochutnávku několik kousků. Mé nadšení nebralo konce, když paní Hanka postavila na stůl puntíkovanou láhev vína s poznámkou, že se už připravuje na Puntíkový den. Ačkoli byli mnozí účastníci o generaci až dvě starší než já, měli jsme si co říci, prohlédli si fotky z let minulých i dávno minulých a podělili se o zážitky z uplynulého roku, který nebyl zrovna jednoduchý. V sobotu brzy ráno mě vzbudilo vycházející slunce a zpěv ptáků lákal k ranní procházce po okolí. Celá chata ještě spala a já se plížila s Igráčkem a foťákem ven s přáním, aby takové krásné počasí vydrželo i na náš výstup na Portáš, který se nezadržitelně blížil a já vůbec nevěděla, co mě čeká, protože má účast na 21. ročníku byla mou premiérou.
Část výpravy se ze zdravotních důvodů vydala nahoru auty a hrstka nás statečných funěla do kopce po svých. Nahoře už na nás všichni čekali, včetně přátel ze Slovenska. Po mohutném vítání jsme se pustili do tradičních soutěží, které si pro nás bratia připravili. Při následném vyhodnocení a rozdávání medailí se mi vybavila kultovní věta z filmu S tebou mě baví svět „My vám ty medaile dovezeme“. Kromě medailí se rozdávaly i poháry a drobné dárky od sponzorů, kteří nám poskytli jednak vzorečky dermokosmetiky, ale také něco na zub.
Právě ve chvíli, kdy se na obloze začaly dělat mraky a svěží větřík vybízel obléknout si teplejší vrstvu, Hanka se vytasila s deštníky pro všechny. Naše příhoda, jak se zaběhl tříletý syn v ZOO, zřejmě už prosákla i mezi pacienty, jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč mi s lišáckým úsměvem místo deštníku podala Hanka identifikačního draka se sadou voděodolných identifikačních náramků. No, každopádně bude mít větší využití než deštník. Poté se naše výprava vydala směr Kohútka, kde vaří ty nejlepší halušky a borůvkové knedlíky. Po dalším klání, tentokrát s vidličkou a nožem, jsme se doslova skutáleli dolů z kopce. Považuji tak letošní výstup na Portáš za úspěšně dokončený a už se moc těším na další ročník, kde se nás snad sejde víc.
Vaše Sestra v akci Gábina
Foto: archiv SPAE a Gabriely Doleželové
