Vždycky se najde důvod jít dál, říká Renata Moravcová

Nevidomá Renata Moravcová jezdí po celé republice, její diář je nabitý a výčet toho, co dělá, je hodně dlouhý. V posledních letech sbírá jednu cenu za druhou. Byly ale doby, kdy si neuměla představit, jak bude žít dál. A večer, když padla tma, vycházela potají před dům a pokoušela se najít cestu po nejbližším okolí. Ale popořádku…

Dnes padesátiletá Renata Moravcová z východočeské Dobrušky onemocněla ve čtrnácti letech diabetem a musela si začít několikrát denně píchat inzulín.

Aktivní dívku to trochu zpomalilo, ale nezastavilo. Začala studovat na střední škole biochemii. Krátce po studiích se vdala a ve dvaceti už byla maminkou syna Václava.

Několik dalších let pracuje v obchodě a snaží se všechen volný čas věnovat synovi.

Těsně před třicítkou se Renatě Moravcové začalo zhoršovat vidění. Následovala série pěti očních operací. U té poslední ji doktoři předem varovali, že nemusí dopadnout dobře.

Slyšela je. Ale nebrala to vážně. Když se po odkrytí obvazů ukázalo, že zrak zcela ztratila, vrátila se domů. A u dveří bytu si uvědomila, že ten důvěrně známý prostor vlastně nezná. Popisuje, že ji zpočátku stálo hodně sil, než dokázala v domácnosti obstarat nejzákladnější věci.

Naplno si svůj stav uvědomila až poté, co se jí jedenáctiletý syn zeptal, kdy spolu půjdou jezdit na kole. Musela mu říct, že už neuvidí. A hrozně se bála jeho reakce. Dospěle jí řekl, že to spolu nějak zvládnou. A slib dodržel. Dnes je mu třicet a svojí mámě pomáhá v mnoha aktivitách…

Renata si začala postupně zvykat na novou situaci. Trénovala pohyb venku a také si pořídila svého prvního vodicího psa. (Teď je jejím parťákem už její třetí pes Merle Retriever Xanto.)

Pokoušela se přirozeně znovu vrátit mezi blízké i ven mezi obyvatele maloměsta, kteří náhle cítili v komunikaci s ní ostych. A taky zašla do synovy školy, kde s paní učitelkou i jeho spolužáky otevřeně probrala, co je s jeho maminkou jinak…

Už tam začala s osvětou. Na co je bílá hůl či Braillovo písmo, na co jsou různé pomůcky a jak ulehčují život? Z téhle akce se postupně zrodily mnohé další aktivity, jimiž propojuje svět zrakově postižených a těch, kteří vidí.

Beseduje ve školkách, školách, na táborech i knihovnách. Vysvětluje, že slepota je jen odlišnost ve vnímání světa a na svém příkladu ukazuje, že nevidomý člověk může dělat spoustu užitečného pro druhé.

Cukrovka ale dál pokračovala a ve čtyřiceti letech začaly velké zdravotní potíže. Třikrát týdně musela na dialýzu a dva roky čekala na dárce ledvin a slinivky.

Zákrok v pražském IKEMu (Institut klinické a experimentální medicíny) se ale povedl a Renata Moravcová tvrdí, že je od té doby šťastný a úplně spokojený člověk.

Po transplantaci se pustila s ještě větší vervou do práce. Skromně zdůrazňuje, že vše dělá i za pomoci rodiny a přátel, kteří jí pomáhají.

Její činorodost zaujala i někdejšího starostu Dobrušky Petra Tojnara, který se s ní už třináct let věnuje nevidomým a nově i seniorům.

Pro Renatu Moravcovou se stalo organizování rozmanitých akcí „životním stylem“. Je jich tolik, že by volné víkendy spočítala na prstech jedné ruky. A když  jsme se v říjnu domlouvaly na setkání, měla v listopadu volné jen dva dny…

Na otázku, co ji žene a motivuje říká: „Prostě bych chtěla všem ‚koukavcům‘ ukázat, že většina z nás, zrakově postižených, se  snaží žít s vámi, nejen vedle vás,“ a dodává, že se jí nelíbí lidi rozdělovat. Proto se mnoho výletů, setkání i posezení u kafíčka, které organizuje, účastní všichní pospolu.

Renata Moravcová (1968)

Jezdí po školách, táborech, knihovnách a domovech seniorů, kde pořádá besedy.

Působí v organizaci Senioři ČR – pobočka Dobruška.

Sedmnáct let předsedala odbočce SONS ČR (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky).

Pořádá Neviditelnou kavárnu a kulturní akci Barevná tma.

V roce 2017 obdržela regionální titul Žena roku Královéhradeckého kraje.

Letos byla oceněna Nadací Karla Janečka v rámci projektu Laskavec.

Foto: archiv Renaty Moravcové