Kdo mě zná, ví, že se často vyskytuji na internetových diskuzích – dokonce jsem o tom jednou napsala sloupek. Že je to s některými diskutéry těžké, jsem už také napsala. Jednou z věcí, kvůli které se pravidelně chytám za hlavu, je narážení na můj vzhled.
Ano, můžeme si říci, že ti lidé jsou akorát zlí, neumí diskutovat, a když jim dojdou argumenty, zaútočí na něco, co s diskuzí vůbec nesouvisí, aby se necítili trapně – „sice nemám pravdu, ale aspoň si o sobě myslím, že jsem hezčí než ta osoba na druhé straně“. Jenomže k čemu nám to je? To jsou reální lidé z masa a kostí, kteří, soudě dle internetových profilů, mají práci, rodinu a přátele. Můžete je klidně potkat na ulici, mohou to být přátelé vašich přátel, mohou to být stěhováci, kteří vám dovezou novou skříň, nebo prostě kdokoliv jiný. A tito lidé vám budou pravidelně snižovat sebevědomí a nebrat vás jako sobě rovné.
Že mají tahle slova vliv i na mě, jsem se přesvědčila nedávno. Zadala jsem do internetového vyhledávače slova „existují krásné autistky“. A zjistila jsem, že nejsem sama, kdo se ptá, jestli mohou být autistky atraktivní.
Že jsou mezi postiženými lidmi – a nejen mezi autisty – hezcí lidé, o tom nepochyboval Andrew Gurza, sám postižený člověk, který na Twitteru odstartoval kampaň #DisabledPeopleAreHot („postižení lidé jsou žhaví“). Rázem tuto sociální síť zaplavily fotky postižených lidí – včetně mě. Vůbec jsem nevěděla, jaký to bude mít ohlas, ale řekla jsem si, že přinejhorším se dozvím to, co jsem už dávno předtím slyšela – že jsem ošklivá a nechtěná. Nakonec jsem dostala jen samé slušné a pozitivní reakce, což mě potěšilo.
Na druhou stranu – proč si vlastně potřebujeme dokazovat, že jsou někteří z nás sexy? K čemu nám je vlastně posuzování podle vzhledu?
Na YouTubu se objevilo video s názvem What Autistic Women Want You to Know („co autistky chtějí, abyste věděli“). Byl to videoklip s několika autistkami, které vyprávěly o sobě a svých diagnózách. Některé měly brýle a povětšinou se jednalo o bělošky. Jedna z dotyčných brýle neměla, ale naopak měla olivovou kůži, středně dlouhé tmavé vlasy a mluvila o Star Treku.
„Ty jo, ta, co mluví o Star Treku, to je fakt kočka! Chci s ní na rande!“ psali někteří do diskuze pod videem. Ani jedna z ostatních žen, které se ve videu objevily, nápadníky nepřitáhla. To samozřejmě vyvolalo pesimistické pocity: „No jo, nosím brejle a Star Trek jsem viděla naposledy před dvaceti lety, takže se hezkých komentářů od cizích lidí nedočkám.“
Proč se potřebujeme líbit cizím lidem? Nestačí, že se líbíme manželům, partnerům či milencům, pokud je máme? A pokud je nemáme, proč je stejně potřebujeme k potvrzení toho, že jsme hodnotné osoby?
Ráda bych znala na tyto otázky odpověď, ale nemám ji. Začnu ale o tom přemýšlet a soustředit se na vzhled čím dál méně.
Foto: archiv Ivany Recmanové.
Ale vždyť vám to sluší (teda ne že by na tom záleželo). Lidé, když jim dojdou argumenty, s oblibou napadají druhé kvůli vzhledu — i když by to tak jistě nemělo být, takový útok obvykle tne daleko hlouběji než prohlášení, že jste hloupí atd. Chytrý člověk ví, že není hloupý, ale o svém vzhledu pochybuje snad každý s výjimkou těch nejhloupějších, lol. Napadat kohokoli kvůli jeho vzhledu, to je trollí strategie. Útočit na člověka, protože má brýle, to je klasická záležitost. Přitom jsou dnes brýle módní doplněk spíš než zohyzdění obličeje. Celé je to šíleně povrchní a úplně nejlepší je to nečíst a s těmi lidmi prostě… Číst vice »