Až s přibývajícím věkem a tlakem vnitřním i okolním jsem se dopracovala do fáze – konečně! –, kdy svobodně cítím, že se za své obavy a strachy nechci a nehodlám stydět, omlouvat, zbytečně je skrývat a bagatelizovat na úkor vlastního zdraví a bezpečí.
Ukázat veřejně svou pochybnost či úzkost, zlé tušení, pro mě vždy znamenalo projev slabosti. Pravděpodobně hlavně z důvodu, že jsem se nechtěla vystavovat kritice a nesouhlasu, posměchu a odsuzování ostatních. Těch, kteří v sobě s největší pravděpodobností chovají a řeší rovněž takové pocity, ale buď je nepřiznají, nebo se domnívají, že na ně mají nárok jen oni.
Nedává přece smysl odmítat a popírat svou osobnost, osobní volnost jen kvůli názorům a hodnocení někoho, kdo je v úplně jiné kůži a žije zcela jinak – s jinými pravidly, podmínkami a emocemi. Zrazovat samu sebe kvůli někomu, s kým třeba jednoho dne nebudeme mít vůbec nic společného, možná se naše cesty znovu nesetkají. Kvůli někomu, kdo za mě nastalé problémy trpět a řešit nebude.
Odjakživa jsem člověk s velkou mírou pokory. Nedovolím si tvrdit, že mě nikdy nic neporazí, že nad vším zvítězím a každou překážku zbořím nebo převálcuji. Že jsem nedotknutelná. Moc dobře si uvědomuji, že lidé nejsou pány tvorstva a každou vteřinou může jistě existující vyšší síla poslat kohokoli z nás do neštěstí nebo na onen svět.
Nemám v úmyslu hrát se svým životem ruskou ruletu jen proto, abych se jevila jako velká frajerka a superžena. Abych se zavděčila, abych za každé situace působila odvážně a nezlomně, veleschopně, zábavně… Ne, nebudu mylně ždímat existenci za každou cenu.
Je to na každém z nás – nech brouka žít!
– Rozdíl mezi mnou a většinou takzvaných ateistů je pocit naprosté pokory před neuchopitelným tajemstvím a harmonií kosmu. –
Albert Einstein
– Tolerance není lhostejnost, ale moudrá víra, že i ten druhý může mít pravdu. –
Jiří Menzel
Foto: Pixabay
