Neumím hledat. Celej život se bojím ztráty, proto hned tak něco z obzoru nepustím. Roztomilý. Kvůli diagnóze bez rovnováhy věčně na něčem visím, minimálně na zábradlí, tyči nebo na cizí ruce. Zároveň se děsím, že se ztratím já nebo že někdo ztratí mě, takže odcházím, až když čas dohnije, ne když dozraje. Ovšem připravená kdykoliv dohopkat zpět, jen abych zažila obrat k lepšímu a šťastný konce.
Jenže konce přestaly být sexy. Jsou moc určující, moc definitivní. Znamenají utrum pozornosti, product placementu a reklamy. Evokují pauzu, uklidnění a odstup, a o ty nikdo nestojí, protože žádoucí je být neustále ve smyku, pod tlakem a nestíhat, prostě produkovat. Jen rozjetej a tak nějak nespokojenej člověk je ten, co nakupuje, syslí, předělává, doufá a chce pořád víc a jinak. Ideální. Prachy tečou, nervy taky, zboží mizí.
Nejistota je skvělej kšeft a nekonečnost ještě lepší. Hlavně neztratit tempo, nit a signál. Zrušíme konce! Necháme si rozjezdy pro hvězdy a prostředky totálně vydojíme a rozkouskujeme do bezvědomí.
To si takhle pustíte v telce film. Začne o čtvrt hodiny později a jaksi rovnou navazuje na předchozí biják o lidožravých žížalách, protože s titulkama a pauzou se nezdržujem. Bodejť. Usadíte se, zklidníte, děj vás do pěti minut vtáhne a uprostřed napínavé konverzace mezi dvěma manželi před rozvodem reklama. Pozlacený prostředky na zažívání, prostatu, menstruaci, pro hezké vlasy, bílé košile, čistej sporák a šťastné děti. Všechno za pakatel a s láskou. Pro naše blaho a krásu přírody nebo možná obráceně.
Jo. Jdete se vyčůrat, uvaříte čaj, kafe, dáte vyprat prádlo, zavoláte tchyni, vyklepete koberce a naložíte dvoje utopence. Vracíte se právě ve chvíli, kdy vyostřená rozprava pokračuje. Zas vás to vcucne, leč po další čtvrthodině čerstvá lobotomie nezbytnostmi. Tak nic. Zašijete čtvery tepláky, najdete zatoulanou ponožku, dopletete svetr, přesadíte kytky a přerovnáte kabelku. Dobíháte zrovna, když se filmová dvojice podle úsměvů chystá buď vzájemně povraždit, nebo pomilovat. Doteď za padesát minut čistýho času uběhlo asi dvacet minut filmu a herci se přesunuli z předsíně do kuchyně. Najednou si nejste jistí, kdo je kdo a proč se na to vlastně díváte.
Dáte tomu ještě šanci a vydržíte do další reklamní pauzy. Tentokrát nejdete nikam. Jen tupě zíráte na změť před sebou a nakonec se uzemníte tím, že mimoděk dojíte sváteční keksy a začtete se do časáku. Prahnete po příběhu nebo po informaci, ale brzo zjistíte, že se všechny hrdinky reportáží jmenují Lucie nebo Martina a že jejich katastrofy odvrátí zpravidla něco, bez čeho teď nemohou žít. Krém, sukně, kurz potápění, novej chlap, stará chata, ideálně všechno naráz. Jasně. Důvěryhodnost podporuje erudovaný orámečkovaný názor, který ale jde po výměně podstatných jmen narazit úplně na cokoliv.
Zdechle zíráte do mobilu, sjíždíte zprávy a při pátých obřích titulcích a citací nějaké té celebritky s prokliky na moudra z loňského února přepnete vy na autopilota a set top box na jinej kanál. Tam se právě mezi koronavirem a koronavirem dohadují čtyři vzdělanci, pročpak dnešní civilizace vůbec neudrží pozornost. A čím to, že je tak roztěkaná a, s prominutím, nenažraná? Jako těžko říct, fakt. 🙂
Vraťte si do života konce. Dopřejte si titulky a působivý ticho po závěrečné scéně. Ve filmu, v práci, ve vztazích, v lásce, ve zdraví nebo v životě sakum prdum. Bez konce vršíme povinnosti, nesmysly a nápady, co nejsou naše. Ale s ním můžeme začít znova.
Foto: Pixabay
